Karel Mořický

Konce příběhových sérií to nemají lehké. Věrní fandové sledující jejich postupný vývoj od úplných začátků si postupem času vytvoří různá očekávání, která se pak nemusí úplně shodovat s výsledkem. Naproti tomu nezaujatí pozorovatelé, kteří k závěru přijdou jako k hotové věci bez znalosti celého univerza, většinou neznají všechny souvislosti příběhu a zůstávají neosloveni. A právě to je důvod, proč v naprosté většině najdeme za hodnocením sebelepšího završení jakékoli ságy magické slůvko ale. Stejné ale, které doporučovalo vypnout Návrat Krále půl hodiny před koncem, od sedmého Pottera nečekat žádné epické vyvrcholení a třetí X-Meny radši vynechat úplně. Ono celkově nejlepší závěry bývají ty, které si sami vysníme při čekání na skutečný poslední díl, protože plně splňují naše očekávání. Ve velkém pak probíhají vášnivé diskuze o tom, koho teorie působí nejreálněji, jaké dějové zvraty mají největší šanci se objevit a co za postavy se znovu objeví nebo odejde. Vydání oficiální verze pak všechny debaty násilně utne a zbyde prostor akorát tak pro rekapitulaci návrhů nejvíce se blížících originálu a marné povzdechy mnohých nad tím, že jejich verze by dodala příběhu mnohem více šťávy, než kolik se jí tam povedlo vměstnat právoplatnému autorovi. Velmi oblíbený je v poslední době bohužel také úplně opačný přístup k věci, kdy se tvůrci rozhodnou nezodpovědět otázky prakticky žádné a naopak nastolí ještě mnohé další (např. Bournovo Ultimátum). Ideální by se pak mohla zdát zlatá střední cesta typu “vlk se nažral a koza zůstala celá”, která by všechny podstatné dějové linie definitivně uzavřela, ovšem nechala by prostor pro spekulace v případě motivů či provedení. A troufám si tvrdit, že právě k této cestě se velmi příblížil Metal Gear Solid 4: Guns of The Patriots, čtvrtý a poslední díl dvacetileté ságy o speciálně vycvičeném vojákovi s krycím jménem Snake.

Ukončit sérii o sedmi dílech odehrávající se v průběhu půl století a viděnou očima tří různých postav, navíc vykreslenou s typicky japonskou snahou přehánět a vměstnat co nejvíce témat na co nejmenší prostor, by se mohlo zdát jako nadlidský úkol. Každý příznivce ságy si navíc většinou oblíbí jeden z dílů, na který posléze nedal dopustit a tajně doufal, že se závěr bude podobat právě jemu. Zavděčit se všem by v případě Metal Gearu znamenalo umístit příběh odehrávající se postupně v džungli, zasněžené krajině a na palubě přetechnizované lodi, nejlépe s postavami ze všech předchozích dílů a pokud možno i s podobnými soupeři, navíc s dodáním něčeho nového a neokoukaného, specifického pouze pro poslední díl. Na první pohled nemožný úkol, ovšem s přihlédnutím k tomu, že Hideo Kojima, autor série, má jako správný Japonec přehánění v krvi a tak nějak se to od něj i očekává, by se už dalo počítat s nějakým rozumným výsledkem. Stačilo jedno dohrání MGS4 a můžu bez s klidem prohlásit, že se mu vše výše zmíněné povedlo.

Rekapitulovat celý příběh tady by nemělo smysl. Znám několikastránkové eseje popisující děje jednotlivých pokračování, které stejně nedokážou suplovat příběh vyprávěný během hry. I stručný popis toho nejvýznamnějšího by skončil u popsané stránky téměř bez výjimky zaplněné pouze jmény postav, míst a organizací. Já sám jsem před tím hrál jen tři díly a dohrát jsem je musel několikrát, abych plně pochopil, o co v nich vlastně šlo. Obsah zbylých tří jsem znal jen z doslechu a z již zmiňovaných sáhodlouhých esejí, přesto jsem po většinu doby hraní MGS4 rozhodně neměl pocit, že by mi něco unikalo. Není se ani čemu divit, když zhruba polovinu celé hry tvoří předělové scény a v mnoha z nich se mluví. A to hodně. Jestliže dřívější díly série získávaly označení filmová hra, čtyřku lze bez nadsázky označit za hratelný film. Tím rozhodně nemyslím, že by to snad byla nuda, jen tento způsob nemusí padnout každému. Nezanedbatelná výhoda tohoto rozdělení je na druhou stranu v tom, že když už příběh znám a chci si zahrát, můžu předělovky rovnou přeskakovat a dostanu tak čistou a ničím nerušenou hru. Opačný přístup bohužel nefunguje a oproti trojce chybí možnost přehrávat si videa samostatně, což by si při puštění všech najednou nezadalo co do délky i kvality s plnohodnotným filmem. A jen málokterý film se může pochlubit takovým poselstvím a morální hloubkou, jakou může nabídnout čtyřka a vlastně i všechny předchozí díly (v jedničce to byly neduhy klonování, dvojka představila manipulaci sdělovacích prostředků, trojka se vrátila k vděčnému tématu atomové války a čtyřka zase varuje před postupnou privatizací vojenských prostředků).

Nejen příběhem je ale hra živa, v první řadě je nutné nějak zabavit hráče a to platí i v případě, kdy je jeho úloha fifty-fifty s úlohou diváka. Na tomto poli v základě nic nezměnilo a pořád jde o vyhýbání se nepřátelům na rozličných mapách proložené zajímavými bossfighty. Jenže nějaký pokrok být musí, a proto se místo na poklidné základny tentokrát vydáváme přímo do oblastí zmítaných bojem mezi povstalci a žoldáky. Slibovaná možnost přidat se při plnění úkolu na jednu ze znesvářených stran byla ale radikálně omezena a zůstala volba, jestli se k povstalcům přidat nebo je úplně ignorovat (popřípadě se jim vyhnout úplně, což ale vyžaduje trochu trpělivosti a plánování). Přidáme-li k tomu různé způsoby postupu závislé na vaší zálibě v palných zbraních, dostaneme ve výsledku celkem slušný počet variant, jak si misi užít. To celé zabalené do slušivého kabátku patřičně stylizovaného podle prostředí, ve kterém se ta daná kapitola odehrává. Ačkoli po technické stránce není grafika tím nejlepším, co může Playstation 3 nabídnout, právě celková stylizace důmyslně maskuje různé drobné nedostatky a dodává hře výbornou atmosféru. A to je mnohem důležitější než nějaká detailnost textur nebo kvalita shaderů, která ač je v mnoha jiných hrách na vyšší úrovni, jen málokde je složena do tak působivého celku, jaký může nabídnout MGS4. Ten je navíc podpořen i audio složkou, o kterou se postaralo vyhlášené studio Skywalker Sound v případě zvuků a Harry Gregson-Williams u hudby. Kdejaký filmový režisér si může o podobném zázemí nechat jenom zdát.

Ne nadarmo se Metal Gear Solid 4 stal právoplatným ‘killer titulem‘ (klíčový titul pro danou konzoli) pro Playstation 3 a během prvního dne (!) se prodalo téměř tolik kusů, kolik má například Crysis od data vydání doteď. A několikanásobné zvednutí zájmu o konzoli samotnou snad ani není nutné připomínat. Je příjemné vědět, že v dnešní době hra nemusí být jen líbivým mainstreamovým střílením/závoděním, aby měla šanci zaujmout širší publikum.

Topolánek nebo Paroubek? Clintonová nebo Obama? Pro radar nebo proti radaru? Xbox 360 nebo Playstation 3? V poslední době jsou v módě přímo ukázkově bipolarizované spory, které rozdělují okruh zájemců na dva znesvářené tábory. K ostrým slovům není daleko a různé intriky, podvrhy a lsti jsou na denním pořádku. Příznivci obou stran pevně věří, že jen oni mají pravdu a soupeř zásadně používá nekalé praktiky k tomu, aby pošpinil jejich svatý názor. Komunikační válka jak vyšitá.

Zatímco některé spory už skončily a jiné jsou mi úplně ukradené, jednomu jsem se přeci jen nevyhnul. Asi už tušíte, že řeč je o posledním zmiňovaném, který se týká dvou konzolí honosících se tvrďáckým přízviskem next-generation. S mým notebookem, který při vynaložení veškerého úsilí jen tak tak utáhne ne už zrovna nejnovější The Sims 2 můžu na nějaké nové herní PC tituly zapomenout a tak jsem se před nedávnem rozhodl vložit svou herní budoucnost do rukou jednoho z herních systémů příští generace. Ovšem kterého? Pro majitele bývalé vlajkové lodi od Sony, Playstationu 2, by se teoreticky mohlo zdát rozhodování jednoduché, ale není tomu tak. Časy se změnily a doba, kdy PS2 vládlo světu už je dávno pryč. A současné konkurenční prostředí ždíme z obou soupeřů to nejlepší i nejhorší takovým způsobem, že vybrat si není vůbec jednoduché.

Jak Xbox 360 od Microsoftu, tak Playstation 3 od Sony už jsou na trhu dost dlouho, aby bylo možné zhodnotit jejich klady i zápory. Jelikož ale nejsem hráč pravidelný a nemusím mít každou poslední vydanou pecku, moje požadavky jsou pravděpodobně odlišné od primárních cílových zákazníků. Spíš než na papírový absolutní výkon dám na ostatní parametry jako je výběr her, ovládání, hlučnost apod., protože zkušenost ukázala, že s vhodnou optimalizací může hra běžet a vypadat dobře i na jinak slabším stroji. A ačkoli to není moc praktické, často je mým závěrečným argumentem celkový pocit z prezentace a všeho okolo, což často dokáže zvrátit jinak předem daná rozhodnutí založená na racionálním výběru. Emocím jednoduše rozkazovat nejde.

Xbox 360

Nástupce nijak oslnivě úspěšného prvního Xboxu ukázal světu, že s dobrou prezentací a reklamní kampaní lze dělat zázraky. Svého šampiona zabalil do netradičně bílého designu s mnoha výraznými prvky, které už od prvního pohledu volají “kup si mě!” Ačkoli výpočetní výkon není nejslabší, největším plusem pro bezproblémový chod her je mnohem více podobnost s operačním systémem Windows. Díky tomu je konverze PC her na Xkrabici relativně snadný úkol a počet dostupných her je oproti konkurenci podstatně vyšší. Pro někoho jednoznačný důvod ke koupi, ne však pro mě, protože hry, které si hodlám časem pořídit, tedy Tom Clancy’s EndWar, Tiberium, Operation Flashpoint 2 a Mafia 2, čeká všechny multiplatformová budoucnost. Mnohem výraznější devizou Xboxu je rozsáhlá hráčská základna. Bohatým nastavením osobního profilů, systémem sdílených Achievementů (dosažených úspěchu/neúspěchů ve hrách) a snadnou komunikací s ostatními hráči dal Microsoft konzolovému hraní úplně nový rozměr a výrazně předběhl svého konkurenta. To vše samozřejmě zabalené do přehledného a líbivého záložkového menu přístupného kdykoli během hry. Dalo by se říci, že hráči jsou doslova hýčkáni všemožnými funkcemi, což je rozhodně nezanedbatelná výhoda. A pak je tu samozřejmě cena, která už při vydání nebyla nikterak vysoká a stále klesá podstatně rychleji než japonské konkurenci.

Ovšem stejně jako vše ostatní i tato konzole má dvě strany mince. Nejvýraznější slabinou je rozhodně hlučnost. Je pěkné, když si můžete zahrát jakoukoli z přehršle dostupných her, ale když vám do toho hučí konzole tak, že přestáváte slyšet jemnější zvukové detaily, hernímu prožitku to moc nepřidá. Mě osobně se taky nijak zvlášť nezamlouvá bílý vzhled Xboxu, a ačkoliv černá Elite verze už vypadá dostatečně elegantně, její cenová hladina je podstatně výše než verze obyčejné (neboli Arcade). Pak také existují problémy s totálním zaseknutím, po vzoru počítačových BSOD (Blue Screen Of Death) zvaných RROD (Red Ring Of Death), ale novější verze by už měly být v pořádku, takže v tomto případě bych se až zas tak nebál. Nakonec mi nijak zvlášť do ruky nesedl ani poněkdu těžkopádný gamepad s levou analogovou páčkou o něco výše ve snaze odlišit se od zažitého ovladače DualShock od Sony.

Shrnuto a podrtženo, Xbox 360 je skutečně nex-gen konzole, která ono next-gen prezentuje spíše chytrými nápady než výkonem. Pro mě však žádný z argumentů nebyl rozhodující, takže vše záviselo na tom, co předvede Sony.

Playstation 3

Když celosvětově prodáte tolik konzolí, že by jich na každého obyvatele této země přišlo 12, je velice snadné usnout na vavřínech. Přesně to se také stalo Sony, které si bylo až moc jisté svou fanouškovskou základnou a nástupce takřka monopolního Playstationu 2 obdařilo na začátku jen málo výraznými novinkami. Playstation 3, parametricky nejsilnější ze všech současných konzolí (osm jader je osm jader) stejně jako předchůdce spoléhá hlavně na budoucnost a jeho příznivci argumentují tím, že jeho potenciál teprve přijde. PS2 bylo na začátku také výkonné natolik, že nikdo neuměl jeho potenciál využít naplno a až během několika let se ukázalo, kam až jeho možnosti sahají. S největší pravděpodobností tomu u PS3 nebude jinak, ovšem zásadní rozdíl spočívá v tom, že konkurence staršího modelu byla v lepším případě směšná a něco podobného si mohl oproti současnému modelu dovolit. Je tak docela možné, že v momentě, kdy se začnou objevovat hry využívající skutečný výkon této nadupané mašiny, Microsoft představí nějaký Xbox 720 a vypálí tak Japoncům rybník. Krom toho Sony poněkud zaspalo dobu a až pozdě začíná uvádět uživatelské funkce, které už jsou u konkurence samozřejmostí, jako třeba již zmiňované menu přístupné i během hraní nebo profily skládající se z něčeho více než jen ze jména a obrázku. Vrcholem všeho je pak přílišná odlišnost od PC, což pro vývojářské týmy pracující na multiplatformové hře znamená dát dohromady tým, který se místo vývoji hry samotné bude zabývat pouze konverzí na PS3. Připočtěte k tomu absenci kompatibility s PS2 nebo vibračního ovladače a nabudete pocitu, že PS3 už vlastně tuhle válku prohrálo.

Samozřejmě že to až zas takovým fiaskem nedopadlo, ačkoli situace by mohla být lepší. Design konzole, ačkoli není tak výrazný jako u americké hračky, zůstává elegantní a výborně pasuje do obývacího pokoje stejně jako do kanceláře. Ovladač SIXAXIS je stejného tvaru jako jeho starší bratříček z PS2, snadno padne do ruky a svou nepatrnou hmotností dává zapomenout na to, že ho vlastně držíme. Velkým plusem je také přítomnost blu-ray mechaniky, což byl během zuřící války formátů blu-ray vs. HD-DVD dost riskantní kousek. Jak se nakonec ukázalo, sázka se vyplatila (kdo ví, jak velký podíl na tom nakonec má i PS3) a momentálně je konzole zároveň jedním z nejlevnějších blu-ray přehrávačů na trhu. Na první pohled by se to pro mě mohlo zdát jako zbytečnost, protože HD televizi ani monitor nemám a ještě hodnou dlouho mít ani nebudu, ovšem 50 GB dat je ve srovnání s 9 GB dost znatelný posun. Hlavní menu se všemi funkcemi je velice přehledné a líbí se mi víc než “dashboard” na Xboxu. Krom toho se v má plánované aktualizaci firmwaru dočkat přístupnosti i během hraní, takže odpadne nutnost shodit celou hru, abyste se k němu dostali. A když už jsem zmínil hry, nesmím zapomenout podotknout, že právě ty ovlivnily mou volbu nejvíc. Playstation 3 přišel na trh o rok později než Xbox 360 a sortiment her je podstatně užší, ovšem zato obsahuje titul, který jinde neseženu. Není žádným tajemstvím, že jsem před dvěma lety propadl slavné japonské sérii Metal Gear Solid a kvůli jejímu třetímu dílu jsem si dokonce koupil Playstation 2. Čtvrý, závěrečný díl jsem vyhlížel měsíce a když se tak přiblížilo vydání, většina argumentů pro Xbox 360 zbledla a ustoupila do pozadí. Stačilo pak kontaktovat mého výhradního dodavatele konzolí jagyho, shodou náhod majitele PS3 hledajícího finance pro svůj vůz, a konzole byla doma (respektive v práci).

Když se dva perou, třetí se směje. A Nindendo Wii, David mezi dvěma Goliáši, se směje dvakrát tolik, protože naprosto s přehledem (a bezmála 25 miliony prodanými kusy) kraluje trhu. Pro mě naprosto nezajímavá platforma dokázala dokonale zaplnit mezeru na trhu a oslovit hráče i nehráče mnoha originálními prvky, které z ní dělají pravděpodobně nejvíce “next” kousek ze všech současných herních systémů.

Konzole kromě výhod v podobě jednotného systému přinášejí i spoustu neduhů, mezi které patří hlavně takřka nulová přizpůsobitelnost obsahu. Žádné mody, žádné addony, žádné mise, nic takového bez počítače nevznikne. To je ale na úplně jiné povídání a když pominu malé (r)evoluce v podobě děl od Maxisu typu The Sims 3 a Spore, s hraním na PC jsem do budoucna skončil. Donekonečna vylepšovat počítač by se nakonec ukázalo jako mnohem nákladnější, než když si jednou za několik let seženu herní konzoli. A kdo ví, jestli vůbec to, když teď Metal Gear Solid došel na svůj konec.

P.S. Jsem pro radar, fandil jsem Clintonové a mezi Topolánkem a Paroubkem si vážně nevyberu.

Oj už s těmi pudly
Znáte to, když dočtete knížku, dohrajete počítačovou hru nebo dokoukáte seriál? Ten náhlý pocit prázdna poté, co si uvědomíte, že oblíbená kratochvíle náhle zmizí ze zažitého pravidelného režimu, na nějž jste byli tak zvyklí? Pokud ne, můžete směle ignorovat následující sentimentální výpověď člověka, jemuž po téměř půlroce sledování skončil jeho oblíbený seriál, kteří by se mnozí nestyděli přirovnat k telenovele. To by ovšem byla chyba, protože Gilmorova děvčata (v originále Gilmore Girls, nikdo jim však neřekne jinak než ‘Gilmorky’) rozhodně nesplňují potřebnou kvótu latinskoamerických prvků k tomu, aby mohly být zařazeny do této nelichotivé kategorie.

Kafe! Kafe! Kafe! Kafe!
Ve skutečnosti jde jen o více či méně spojitý sled scén popisujících všední i nevšední život dvojice Lorelai & Rory, volnomyšlenkářské matky s tváří Lauren Graham a její cílevědomé dcery obdařené o uhrančivý pohled Alexis Bladel. Příběh je jen rámcový a také nehraje nijak výraznou roli, díky čemuž můžete v kterémkoli čase přijít k jakémukoli dílu a souvislosti typu “kdo s kým teď chodí” a “v kterém ročníku jaké školy Rory je” po chvíli sledování vyplynou sami. Ne, pravá síla Gilmorek tkví v dialozích. Cynických, sarkastických, rychlých a příliš dokonalých na skutečný život, ale koho to zajímá, když je pronášejí dvě neméně dokonalé modroočky naprosto podmanivým hlasem (přičemž český dabing není o moc horší než originál). Jen tak na okraj, já se řadím do tábora příznivců Rory, ačkoli jsem mezi kámoši očividně sám.

In omnia paratus
Během nejprve týdnů, a následně i měsíců prakticky každodenního sledování mi seriál přirostl k srdci. Konkrétně díly točící se kolem tajného univerzitního spolku Brigáda života a smrti jsem si jako správný filmový labužník vychutnával a občas jsem zalitoval, že není podobná tradice i na českých vysokých školách, jako je například ČVUT. Nebo možná je, kdo ví. Stejně tak jsem měl rád “párty” díly, ve kterých se většinou něco zvrtlo a na pozadí velkých oslav a večírků probíhalo malé drama s často nepříjemným vyústěním (např. taneční maraton). Mohl bych se tu samozřejmě dál rozepisovat o klasických momentech seriálu a všechny různé ujeté akce ve městečku Stars Hollow by si to určitě zasloužily, ovšem byla by škoda připravit o překvapení všechny ty, co seriál ještě neviděli. Rozhodně doporučuji každému a hlavně pak těm, co seriál znají jen z doslechu a dívat se na něj nechtějí, protože ho mylně považují za holčičí záležitost.

Máje (májka) je kmen s chocholem ozdobených větví na vrcholu, který se staví na českých vesnicích každoročně 30. dubna. Principem stavění máje je uhlídat májku (vrcholový chochol) před mladými hochy s okolních vesnic. Jejich snahou totiž je májku porazit nebo odříznout vrcholovou partii a odnést do své vesnice. Poražená, nebo odnesená májka je pro danou vesnici velkou ostudou.

Toliko k strohé definici z české Wikipedie, realita je totiž mnohem více akční. V první řadě je nutné do toho všeho započítat tradiční oslavu pálení čarodějnic, která neuvěřitelnou shodou náhod probíhá ve stejný den jako výše zmíněná kriminální činnost. Řádění spojené s pálením všeho hořlavého, nehořlavého i vysoce toxického zajisté zná každý, proto není nutné se nijak složitě rozepisovat o podrobnostech. Nutnou podmínkou je banda patřičně naladěných a humoru se nebránících lidí, jakými designéři, grafici, programátoři a ajťák Bohemia Interactive Studia plus pár hostů rozhodně jsou. Mít přímo na firemním pozemku rybník, ohniště, dříví a několik dalších exotických předmětů a lokací je samozřejmě také jistá výhoda, která jenom vylepšila výsledný efekt. Oheň mocně plál, maso se opékalo, hudba hrála (většinou ve vokálním podání kolegy Chozého) a hlášky z Monty Pythonů padaly o sto šest, místy o sto sedm. Jak noc stárla, začalo se však schylovat k mnohem větší a odvážnější folklorní operaci, jež byla zmíněna v poněkud suchém úvodu. Vybavení a vystrojení proběhlo bez problémů a skládalo se z takových kuriozit, jakými byl například uniformovaný důstojník ČSLA, pouštně-lesně kamuflovaný velitel úderného družstva, temně černě oděná agentka jako vystřižená ze špionážního filmu a několika dalších, které v rámci utajení není možné veřejně sdělit.

Absence detailního průzkumu se ukázala býti jako závažný nedostatek, protože jsme měli jen zběžné informace o umístění dvou dostupných májek, v důsledku čehož jsme se podezřele roztříštěné formaci vydali nejdříve k té bližší. K našemu zklamání jsme pod ní našli obranné družstvo uprostřed grilovacího procesu, a tak jsme je vyhlásili za své spojence a zamířili ke vzdálenějšímu, leč hodnotnějšímu cíli v Mníšku pod Brdy. Dva a půl kilometrů v černočerné tmě bez baterky nebo jakéhokoli zařízení pro noční vidění byl zajímavý a místy i značně hlasitý zážitek, který skupina nebyla pro náročnost schopna dokončit vcelku. První úderné družstvo tedy dorazilo k podezřele opuštěné májce na náměstí, několika mocnými pokusy ji skolilo na zem a zahájilo evakuační proces. Ovšem májka se, jak už to tak bývá, skládá převážně ze stromu (barevné pentle a jiné dekorativní prvky nyní zanedbejme), což je hmotnost rozhodně větší než menší. Adrenalinová cesta zpět tak byla plná přestávek, čekání na ztracený druhý tým a setkání s několika náhodnými a značně vyjednodušenými obyvateli “nepřátelské” obce. Jestliže cesta dolů byla zajímavá, návrat zpět s kládou na rameni už byl úplně o něčem jiném. Snahy o ukončení operace byly naštěstí rychle umlčeny a tak jsme brzy stanuli vítězoslavně před prvním májkovým táborem, kde se nikomu nechtělo věřit, co za trofej se nám podařilo ukořistit. Po krátké přestávce na posilnění následoval návrat zpět na domovskou základnu a debriefing, neboli zhodnocení celé mise.

Abych tu shrnul, celá akce připomínala rozšířený multiplayerový mod Capture The Flag (CTF) s tím rozdílem, že “vlajku” nenesl jediný člověk, ale rovnou celé družstvo, a po návratu na domácí bázi (naštěstí) nezmizela a neobjevila se automaticky zpět na původní pozici. A příští rok ať se na nás těší sousední obec, jejíž májka je již dlouho opředena pověstmi o nedobytnosti. Nic netrvá věčně.

Klasické televizní stanice prakticky nesleduji, jen jednou za čas mě k obrazovce přitáhne nějaký film, který jsem dlouho/ještě neviděl a zároveň o něj nestojím natolik, abych si ho musel půjčit. Jedinou výjimku tak tvoří dvojice House a Kraus, které musím vidět každý týden a minutí byť jen jediné jedné epizody má většinou za následek traumata a probdělé noci. Zatímco první seriál, Doktor House (House M.D. po emericku), je poctivý seriál se vším všudy, pořad Uvolněte se, prosím, moderovaný Janem Krausem, je česká obdoba úspěšné late night show (taktéž po emericku). A není náhodou, že oba zmíněné pořady mají společné to, že se točí kolem jednoho drzého týpka, který se s nikým a ničím nemaže, skáče lidem do řeči a pokaždé musí mít poslední slovo.

Po tomto stručném, léč výstižném úvodu, snad není nutné zmiňovat, kam vlastně mířím. Když jsem se před pár měsíci nastěhoval do Prahy na kolej, jedna z prvních myšlenek byla “Konečně budu moci zajít na Krause naživo”. House naživo bych taky rád, ale když pominu fakt, že natáčení seriálů není běžně veřejnosti přístupné, stále by zůstával menší problém o délce něco málo přes osm tisíc kilometrů. Takže bohužel, House byl ze hry. Ne však Kraus, jehož pořad se natáčí každý čtvrtek v divadle Ponec, tedy jednu jízdu busem, pár stanic metrem a kousek pěšky od strahovských kolejí (a vzdušnou čarou sotva čtyři kiláky). Samo sebou nejsem jediný fanda tohoto pořadu v naší malé republice, což mělo za následek tučný text VYPRODÁNO u všech prosincových představení, ještě pro jistotu psaný kapitálkami a v jasně rudém provedení. Shodou náhod se však po čase objevila dobrá zpráva v podobě jednoho představení navíc a já si tak mohl jít v půlce listopadu koupí lístky. Ale ačkoli jsem přišel více než hodinu předem, musel jsem se spořádané postavit do nově se rýsujícího útvaru zvaného fronta. Nemá cenu to dál protahovat, lupeny jsem nakonec získal (místo plánovaných šesti jsem koupil jen čtyři, více na osobu není povoleno; a to, že jsem úplně zapomněl na magickou moc zelené karty ISIC, tu radši ani nebudu rozpatlávat) a ve čtvrtek 13. prosince jsem tak mohl s kamarádem zamířit v brzkých večerních hodinách k divadlu Ponec.

Původně jsme sice měli jít čtyři, ale virová nákaza má v prosinci žně a krom jiného tak způsobila, že se kamarádka s přítelem nemohli dostavit. Což jsem v danou chvíli nevěděl, a tak jsem je při čekání ve vestibulu stále vyhlížel. Sebevědomě jsem se přitom procpal plným sálem až ke dveřím do sálu, abych nakonec zjistil, že se vše odehrává v úplně jiném sálu (pokud plánujete zajít na natáčení také, čekejte u dveří nalevo ;). Když nás nakonec pustili dovnitř, na chvíli mě zarazilo, že je vše v reálu tak malé. Celé “jeviště”, slavná červená pohovka i muzicírantský koutek vypadaly jako zmenšené podoby toho, co je vidět v televizi. Mezi samotným stolem a první řadou diváků je sotva pět metrů, což na velikosti také nepřidává. Stále si nedokážu vybavit, jak to tam asi muselo vypadat, když se tam odehrávaly bahenní zápasy nebo různá taneční vystoupení (o medvědech ani nemluvě). Jelikož lístky nejsou na konkrétní sedačky, měly jsme ve výběru volnou ruku a zaujali jsme místa ve druhé řadě. Miniaturnost se projevila i na celkové ploše sedaček a opěrátek a v kombinaci s mými 190 centimetry to mělo za následek vše, jenom ne ono očekávané uvolnění. Tedy aspoň fyzicky, protože psychicky jsem se uvolnil více než dostatečně. Hosty pořadu byli Václav Havel, Stanislav Stránský a Angela Rogner. Náš exprezident se však nemohl kvůli chatrnému zdraví dostavit osobně, a tak jsme první třetinu strávili sledováním obrazovky. Pana Havla jsem vždycky respektoval a jako prezidenta jsem ho měl nejradši, ale co si budeme namlouvat, do zábavního pořadu se moc nehodí a do “drzé” show už vůbec ne. Druhý host, předseda Sdružení bývalých politických vězňů, oproti tomu sršel vtipem a nuda rozhodně nebyla. Ovšem to nejlepší nás čekalo až nakonec, kdy přišla na řadu Angela Rogner, Rakušanka žijící ČR a tlumočnice u evropského soudu v Lucemburku. Obvykle mívají třetí hosté nejmenší prostor, ovšem nyní to bylo právě naopak a osobně doufám, že na tom výsledný sestřih nic nezmění (psáno ještě před vysíláním 21.12.2007). Po “oficiálním” skončení, jak ho vidíme v televizi, však show pokračovala dál, jen s tím rozdílem, že se kamery obrátili do rázem osvětleného hlediště a chytaly záběry rozesmátého publika, zatímco Jan Kraus pokračoval v rozhovoru.

I přes absenci hudební vsuvky (Kraus Jr. chyběl úplně) a svým způsobem i prvního hosta jsem se nakonec uvolnil a dobře se bavil. Je to úplně jiný zážitek, když si Jan Kraus stoupne tři metry od vás a začne vykládat, než když ho vidíte jako snůšku pixelů na obrazovce televize nebo monitoru. Rozhodně doporučuji i přes to, že získat lístky není žádný med (například na leden bylo vše vyprodané už v den, kdy začal prodej), že sedačky jsou pro osoby vyššího vzrůstu krajně nepohodlné a hlavně přes to, že až do poslední chvíle nemáte tušení, co za hosty vlastně při natáčení bude.

Žádné prázdniny netrvají věčně, a tak po příjemných a nadmíru zajímavých čtyřech měsících volna musel nutně přijít návrat do školních lavic. A jelikož se jednalo o unikátní prázdniny mezi střední a vysokou školou, šlo o lavice nové a nepoznané (nové pro mě, nikoli celkově). Díky tomu, že jsem si místo Technické Univerzity v domovském Liberci raději upřednostnil ono slavné pražské České Vysoké Učení Technické, nejednalo se jen o nové lavice, ale rovnou o celé nově město se všemi výhodami a nástrahami, které nabízí. V následujících řádcích se tak pokusím stručně popsat, jaké byly mé zážitky z prvních dnů v té naší stověžaté Praze.

Čím jiným bych měl začít než kolejí, která se stala mým domovem pro následující měsíce, a dá-li bůh tak i roky. Neznalí skutečného vzhledu jsme s dalšíma dvěma kamarády zažádali o kolej na Strahově, konkrétně o zrenovovaný luxusní blok 8. Museli jsme být asi hodně naivní, když jsme doufali, že bychom se tam snad mohli dostat, a tak jsme vyfasovali “trojku”, příhodně umístěnou téměř přesně mezi autobusovou zastávkou a menzou. První nepříjemné překvapení mě a kamaráda, se kterým jsem plánoval bydlet, čekalo hned na začátku - oba jsme vyfasovali jiný pokoj, takže nezbývalo než čekat než na spolubydlící, abychom s nimi mohli dohodnout výměnu. Jeho “bydlák” dorazil hned první den, ale můj se ukázat nehodlal. Druhý den čekání v prázdném pokoji se kamarád rovnou ilegálně nastěhoval a když jsme se pak ke konci týdne dozvěděli, že se můj spolubydlící odhlásil, nebylo co řešit a po drobné pomoci všemohoucí hospodářce jsme spolu bydleli i papírově. Rozhodně jsme nenarazili na žádný z katastrofických scénářů popsaných v mírně kultovním článku Život na kolejích Strahov a s odstupem času mi zmíněný text začíná připadat jako solidní blábol. Ale nepředbíhejme.

Samotný pokoj ve třetím patře rozhodně nepřipomínal nic, co byste našli v prospektu hotelu Plaza. Holé stěny, dva jednoduché stolky, duo ještě jednodušších židlí, pár peřiňáků (díky obsahu prachových částic známých téže jako prašníků), nějaká ta skříň na hadry, prehistorický botník, nestabilní polička a v žádném případě neclonící záclona. To všem bylo doplněno drobným bonusem v podobě rozbitého okna, znalecky opraveného kartonovou deskou. Ovšem s trochou píle a fantazie se z toho během pár týdnů stane pěkné a útulné místečko. Chodba s pokoji mi pak až nebezpečně věrně připomněla seriálový hit Prison Break (nebo Útěk z vězení, chcete-li), viz přiložená obrazová dokumentace. Útěchou byly záchody a sprchy, které aspoň vypadaly, že nejsou v původním stavu z šedesátých let. Samozřejmě opomíjím fakt, že nějaké dělení na dámy a pány se v moderní době nevede a potkat při vylézání ze sprchy právě vcházející slečnu rozhodně není nic vzácného. Na každém patře je krom toho dostupná ještě kuchyňka, ale o té se zmiňovat nebudu, protože jsem v ní jako přirozený kuchařský antitalent ani nebyl. Krom toho dokáže strahovská menza uspokojit veškeré mé stravovací potřeby a v porovnání se školní jídelnou z průmky jsou tamní jídla vyloženě gurmánským požitkem. Ne že by to bylo nějak extra, ale za studentské ceny jsem se takhle dobře dlouho nenajedl. Možnost výběru z několika jídel, salátů, dezertů, polívek a dalších pochutin, příjemné prostředí, takřka nulové fronty a mnoho dalších aspektů mě prakticky donutily zavrhnout obě dejvické menzy a pro plnění žaludku používat jen tu strahovskou. Krom toho je k ní připojená i restaurace s mnohem univerzálnější otvírací dobou, kde lze (rovněž s odpočtem studentské dotace) sehnat velice zajímavé pokrmy, jako třeba řízek na másle, lasagne, milánské špagety, lasagne, smažák nebo lasagne. V tomhle směru jsem byl rozhodně příjemně překvapen.

Co říci závěrem? Rozhodně mám zatím z čvutu dobrý pocit, který doufám ještě nějaký ten pátek (nejlépe aspoň takových 200, ale čím víc, tím líp) vydrží. Přesto mi bude trvat, než se se školou a s Prahou celkově sžiju. Už několikrát jsem se v autobuse našel, jak koukám z okna a připadá mi nezvyklé, že ten autobus jede Prahou a ne Libercem. To se mi ostatně stávalo i poslední čtyři roky, kdy jsem se občas v autobuse zničehonic divil nad tím, proč vlastně jezdím autobusem a nechodím pěšky, jako tomu bylo v předchozích deseti letech. A ani po čtyřech letech na střední jsem se těchto chvilkových “pocitů uvědomění” nezbavil.