Karel Mořický

Mám rád, když si můžu přečíst zajímavý román o agentech pohybujících se v naprostém utajení. Mám rád, když se na to můžu podívat ve filmu. Ale ze všeho nejradši mám, když se sám můžu vžít do jejich role v počítačové hře. První, která mě v tomto směru uchvátila, dokonce ani nebyla hra jako taková - jednalo se “jen” o misi do hry Operace Flashpoint s názvem Hawk In Nets. Toto dílo bylo výrazně inspirováno zakladatelem tichých akcí obecně, slavnou sérií Metal Gear Solid od japonského tvůrce Hidea Kojimi. Bohužel pro mě byla tato hra zaměřena primárně pro hráče PlayStationu a konverzí na počítač prošly pouze první dva díly, staré více než pět let a v současné době už v podstatě nesehnatelné. První díl se mi doposud nepodařilo obstarat, druhý jsem však po dlouhém hledání našel a bez váhání koupil za nějakých dvanáct set korun. A že to za ty prachy stálo.

Celá série pojednává o boji speciálního agenta jednotky Foxhound, Solid Snakea, proti osnovatelům všeobecného spiknutí, kteří si říkají Patrioti. V druhém díle pracuje na vlastní pěst spolu se svým přítelem z první části, Otaconem, a snaží se likvidovat hrozbu Metal Gearů, typicky japonských kráčejících tanků napěchovaných zbraněmi. Hráčův postup je provázen dechberoucími videoscénami, které co do technického provedení a hudby převyšují mnohé akční filmy. Příběh je sice občas přitažený za vlasy, obsahuje pár nelogičností a spoustu nereálností, ale zatímco u jiných her by to mohlo být na škodu, tady ne. Všechny tyto banálnosti totiž utvářejí styl celého díla a vyzdvihují atmosféru do nepředstavitelných výšin. Komu vadí, že jeden z hlavních záporáků, Revolver Ocelot, dokáže v šedesáti letech vyskočit třicet metrů do kabiny Metal Gearu a jeho původní ruka byla nahrazena rukou Snakeova genetického bratra Liquid Snakea a začíná ho ovládat? Metal Gear Solid má prostě svůj vlastní svět a hráče do něj dokáže vtáhnout natolik, že přestane uvažovat o tom, jestli je něco možné nebo ne. Nakonec jediné dvě věci, které mi při hraní vadily, bylo ovládání a pohyb kamer. Zatímco časté střídání pohledů a občasná nemožnost spatřit nepřítele by šla ještě překousnout, maniakální rozvržení kláves mě po několika zuřivých momentech donutilo oprášit stařičký gamepad a hrát hru s ním (ale jelikož to nebyl gamepad z PlayStationu, dostal jsem šanci užít si ještě pár vypjatých chvil). Obě mise se mi podařilo dokončit za dlouhých devět hodin (zkušenější hráči se mi teď za to určitě vysmějí) a už teď hledám čas na to, abych si hru zahrál podruhé.

Velmi mě překvapilo, že z mého okolí pojem Metal Gear Solid až na jednoho člověka nikdo neznal a když jsem řekl tichá akce, všichni začali mluvit o Splinter Cellu (a ne všichni pozitivně). Nedalo mi to a hru si také sehnal a nainstaloval, avšak výsledek mě nijak zvlášť neuchvátil. Příběh podle Toma Clancyho vypadal slušně, ale spousta věcí chybělo nebo nebylo vysvětleno, takže sháním knihu, abych zjistil, jak to celé vlastně bylo. Hlavním hrdinou je Sam Fisher, agent odnože NSA zvané Third Echelon, avšak nemá tak dobře rozvinutý charakter jako Solid Snake a jeho motivy jsou “jen” plnit úkoly, a to přesně danou cestou bez jakýchkoliv odchylek. Grafické ztvárnění je sice na mnohem vyšší úrovni, ale je příliš účelové a často se ztratí v nutnosti použít noční nebo termo vidění. Mise jsou tak malé a krátké, že jsem často ani nestihl pořádně nasát atmosféru a byl konec. Když to porovnám se sáhodlouhou misí na Big Shellu, kde jsem se do děje vžil naplno a hltal jsem i prosté rozhovory, tak Splinter Cell prohrává na celé čáře. Téměř úplná absence skrytých bonusů a vychytávek, které mě na MGS bavily nejvíc, a snaha brát všechno vážně a reálně mě jen utvrdily v názoru, že Solid Snake nemá konkurenci.

Pokud by někdo udělal hru s příběhem Metal Gear Solidu a ovládáním Splinter Cellu, měl by jistý úspěch zaručený. Škoda, že Hideo Kojima prohlásil, že Snakeovi příběhy jsou nyní výhradní výsadou PlayStationu. A tak nám, nekonzolistům, nezbývá nic jiného než s naprostým úžasem sledovat trailer k MGS4 a doufat, že se ještě dožijeme počítačů, které by něco podobného utáhly.

Na závěr se ještě nemůžu nezmínit o hře No One Lives Forever, která kromě Metal Gear Solidu paroduje úspěšně i Bondovky a další podobně zaměřené filmy.