Karel Mořický

Paranoia podle Spielberga

Tuesday 29.08. 2006, 9.00 | Movies and music | Comments (1)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Plakát k filmu Mnichov

Tak jsem se včera konečně dostal po měsíci čekání k tomu, abych se podíval na poslední velkofilm od Stevena Spielberga Mnichov. Nečekal jsem od něj nic převratného, zvlášť po přečtení několika názorů ve filmových měsíčnících nebo na internetových diskuzích, přesto jsem se na něj těšil jak malé děcko, protože – je to zkrátka Spielberg a to už něco znamená. Přesto je tohle dílo v lecčems odlišené oproti jeho předchozím filmům. Netřeba zmiňovat, že jde o podívanou velmi temnou a strohou, ovšem to, že půjde o nervy drásající napětí, jsem rozhodně nečekal. Už od začátku ukazujícího události incidentu na olympijském stadionu v roce 1972 je sice jasné, jak vše dopadne, ovšem celé je to zpracováno takovým způsobem, že se napětí drží na horních příčkách a já jsem skoro doufal, že vše dopadne dobře a rukojmí bezpečně odejdou ke svým rodinám. Celé drama kolem únosců a izraelských rukojmích pak pokračuje ve formě flashbacků po celý film až do smutného konce.

Spolu s mnichovským incidentem také zřejmě končí i reálný podklad a následuje izraelská odplata, o které celý film vlastně je. Oficiálně neexistující skupina složená z neexistujících lidí placených nikým za nic pak pronásleduje Araby napojené na teroristickou organizaci Černé září, kteří měli prsty v mnichovském masakru. Část filmu tak probíhá v rytmu najdeme cíl – uděláme bombu – šoupnem mu ji do pokoje – rafinovaně odpálíme, to celé provázené mnoha zvraty a neutuchajícím napětím. Dřív, než se ale toto téma stihne vyčerpat, začne Spielberg hrát na jinou strunu, mnohem tišší, avšak zlověstnější. V druhé půlce filmu se totiž z lovců stane kořist a boj dostane čistě osobní ráz. Členové týmu jsou jeden po druhém likvidování a ti zbývající si začínají klást otázky, jaký to má všechno smysl. A přichází paranoia. Tak dokonalá paranoia, že jsem ji cítil i já ve svém potemnělém obývacím pokoji. Celé to vše vrcholí ve scéně, kde vůdce týmu Avnera (skvělý Eric Bana) začne ve strachu prohledávat svůj pokoj a hledat bombu, načež se rozhodne přespat v šatníku. Totální nejistota.

Konec filmu se už nese v mírnějším duchu, Avnera čeká už jen zajímavá slovní bitva s nadřízeným a návrat ke své rodině, nyní žijící v bezpečí v New Yorku. Noční můry ho však neopouštějí a paranoia už vůbec ne, a to i přesto, že se mu dostane ujištění jak ze strany izraelského Mossadu, tak od bývalého zdroje informací Luise. Život vrahů, ani těch vládních, rozhodně není lehký.