Karel Mořický

Jestliže jsem před čtyřmi měsíci psal o tom, že druhé pokračování herní série Metal Gear Solid nemá konkurenci a patří mezi nejlepší dílo svého žánru, tak po posledním týdnu jsem byl nucen pečlivě zvážit svá tvrzení. Po dlouhém čekání se mi totiž před týdnem spolu s Playstationem 2 dostala pod ruku i hra, kvůli které jsem vlastně celou konzoli kupoval - a to třetí pokračování série, Metal Gear Solid 3: Snake Eater (česky Pojídač hadů).

Jako malý kluk jsem se okamžitě vrhnul do hraní a za chvíli jsem se naplno vžil do postavy Naked Snakea, biologického otce ostatních “hadů” z předchozích (chronologicky následujících) dílů a do příběhu odehrávajícího se v sovětské džungli let šedesátých. Ano, čtete správně a opravdu se nejedná o můj překlep, protože hra se odehrává v (pra)lese středního Ruska, kde se dá narazit na všechnu možnou havěť od žab, přes krokodýly či supy až po různé hady, korálovky a anakondy nevyjímaje. Ostatně vše výše zmiňované se dá chytit a sníst, jak už naznačuje podtitul celé hry. Celá hra je totiž kromě ustavičného skrývání se před nepřáteli také o přežití v nelítostné džungli, kde na hráče číhá nespočet úskalí a pastí. Samozřejmě nešlo čekat nic převratného, volnost byla značně omezena na příběhovou linii, ale i přesto byla iluze téměř dokonalá.

Čeho jsem si ale užíval nejvíc byl právě ten příběh, výborně zasazený mezi reálné události studené války a odkazující či dokonce zasahující do událostí, které se opravdu staly. Takže jsem pro začátek jako první člověk provedl seskok HALO, osvobodil muže, kvůli kterému byla zažehnána kubánská krize, potkal se s prvním sovětským kosmonautem vyslaným do vesmíru (a ne, nebyl to Gagarin) a nakonec jsem si dokonce potřásl ruku s tehdejším americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem. Pár věcí bylo sice mírně ujetých a věřit by se jim dalo jen stěží, ale jak už jsem kdysi psal, tohle je svět Metal Gearu a ten má svůj vlastní jedinečný svět. Taktéž mě zaujalo propojení se zbývajícími díly, protože právě v tomto díle jsem dostal možnost potkat člověka zodpovědného za konstrukci Metal Gearu, obrovského kráčejícího robota z prvního dílu. Jediným zklamáním tak nakonec byla absence životních příběhů jednotlivých bossů, které byly v prvních dvou dílech, a obzvláště pak ve dvojce, popsány do každého detailu. To samé platí i o vypjatých kodekových situacích odhalujících příběh, které se nyní vůbec nevyskytovaly (naštěstí však byly nahrazeny předělovými scénami).

Na druhou stranu o co bylo méně vypjatých rozhovorů, o to více bylo vypjatých akcí. Z jedničky a dvojky jsem byl zvyklý na to, že daný sektor nějak proběhnu a když se něco pokazí, prostě vběhnu dál a stráže mě pronásledovat nebudou. To jsem provedl jednou a zůstal jsem zmatený jak kamzík na rovině, když mě stráže s předchozí mapy doběhly a patřičně zpacifikovaly. Takže zbývalo jediné - plánovat, plánovat a zase plánovat. Nejinak tomu bylo i u tradičních bossfightů, tedy soubojů jeden na jednoho proti vytrvalejšímu oponentovi, které byly mnohem rozmanitější než kdy dříve a na téměř tříhodinový vytrvalostní duel s ostřelovačem The End jen tak nezapomenu.

A takhle bych mohl pokračovat dál a popsat desítky odstavců textu, protože kladů je ve hře opravdu mnoho a kdo kdy hrál jakýkoliv díl série, zajisté ví, o čem mluvím. Pokud jste někdy uvažovali o koupi Playstationu 2 a nenašli jste pro to dost důvodů, tak věřte, že tahle hra jedním solidním důvodem opravdu je.