Karel Mořický

Zbrojovka

Thursday 23.11. 2006, 16.07 | School | Comments (6)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Exkurze pořádané naší školou bývají většinou synonymem pro nudné a nezáživné hodiny strávené v hypermoderních podnicích strojírenské výroby. Když člověku hrdě ukáží nový CNC stroj za pár milionů, který vezme neopracovanou součást, během pár minut/sekund ji za emulzí zacákaným a tudíž neprůhledným sklem obrobí a nakonec vyplivne na druhém konci, je to sice hezké, ale z praktického hlediska naprosto zbytečné. Tohle (s částečnou podporou všeobecné lenosti) byl asi důvod, proč se na dobrovolnou exkurzi do uherskobrodské zbrojovky primárně určenou pro třetí ročník přihlásilo tak málo zájemců – já sám jsem nakonec tvořil polovinu celé skupiny z naší třídy. Tady je nutné ještě připomenout, že moje škola se nalézá v Liberci, zatímco Uherský Brod leží téměř přesně na druhém konci republiky, nějakých 300 km daleko.

Den exkurze začal vcelku normálně, jen poněkud brzo. Čtyři hodiny ráno jsou čtyři hodiny ráno a málokdo propadá do stavů euforie, když je nucen vstávat v takový šílený čas. Autobus byl sice luxusní a za jistých okolností by dovoloval dospat ztracený čas za jízdy, jenže ty jisté okolnosti by se daly splnit jen v případě, že bychom necestovali po českých silnicích. Takže pětihodinovou Tour de Bohemia mi nakonec zaplnila muzika, sem tam pokec a četba Clancyho Rudé bouře (v originále).

Tak, a teď přichází na řadu to hlavní – exkurze samotná. Česká zbrojovka sice nevyrábí jen zbraně a zaměřuje se také na leteckou techniku a dodávání součástí pro jiné firmy, zbraně jsou stále to hlavní. Proto nás čekala také přísná kontrola nejen při vstupu, ale i při odchodu, a po celou dobu jsme byli pod dohledem bezpečnostních kamer (“zamávejte, budete v televizi”). Zmiňovat podrobně celý program exkurze by bylo zdlouhavé, proto připomenu jen ty nejdůležitější body. Tím prvním a zaručeně “nejakčnějším” bylo rozhodně sledovat přesné v lití na živo. Nejdříve nám ukázali výrobu forem na lití (na součást z vosku se nanese lepidlo a písek, čímž vznikne forma, pak se to celé zahřeje a vosk se vypustí, a nakonec se to před samotným litím ještě zahřeje v peci na patřičnou teplotu), ale to nejlepší přišlo až poté. Strojařům prostředí popisovat nemusím, laikovi bude muset stačit, že to vypadalo jako v závěru druhého terminátora. To si takhle jeden chlápek nalil roztavenou ocel (nějakých 1600°C; teplo z ní sálalo až nějakých šest sedm metrů k nám) do nádoby, přešel pár metrů a nalil jí do forem, jako by lil z konvice čaj. S něčím podobným se prostě žádná céencéčka poslední generace rovnat nemůžou.

Větrovka CZ 200S

Kvůli bezpečnosti jsme samozřejmě mohli zapomenout na nějakou prohlídku pracovišť na výrobu zbraní samotných rovnou zapomenout, stejně jako na focení (proto žádné fotky), a tak nám ukazovali víceméně jen výrobu ozubených koleček a soustružení jakýchsi polotovarů. To se ukázalo být vcelku nezáživným, dokud jsem nezjistil, co je to vlastně za polotovary. Projít totiž takhle kolem několika přepravek plných rámů na pistole, to v člověku zanechá docela divný pocit. Najednou ho to donutí zamyslet se, kam asi tyhle kousky půjdou, když firma vyváží do stovky zemí po celém světě. Jak už tomu tak bývá, zbraně si kupce najdou vždycky. Aby to nebylo tak démonické, připomenu ještě, že jsme letmo nahlédli do výroby větrovek (neplést si se vzduchovkami) a do nástrojárny vybavené parádními měřícími přístroji a obsluhované lidmi s dokonalým moravským přízvukem. Pak se přihlásil ke slovu čas a tak jsme během pár minut zpátky prošli detektorem kovů a nacpali se do autobusu, abychom se vyhnuli odpolední špičce.

Cesta zpátky se proměnila v improvizovaný filmový festival, při kterém jsme zkoukli Taxi a Slavnosti sněženek, takže po návratu domů jsem byl patřičně vyřízený a postel jsem přivítal s otevřenou náručí.