Karel Mořický

Maturita se blíží, čtvrtý ročník je připravený přehoupnout se do druhé půlky a přichází čas poohlédnout se za tím, co jsme se vlastně během těch čtyř let naučili. Tento týden v pondělí jsme odevzdávali jednu z finálních prací v CAD systémech – model předního přesmykače na kole. A právě ten byl krásným shrnutím dosavadních let strávených při modelování více či méně šílených součástí.

Když jsme začínali v oněch dávných letech v prváku modelovat, všichni nás to učili jen v programu VariCAD. Nám, tehdy třetím rozměrem nedotčeným studentům, se zdál jako naprosto dokonalý nástroj pro práci s modely. To vše bylo ještě umocňováno slovy profesorů, že je to výborný český program disponující jednoduchým ovládáním a ve své třídě nemá konkurenci. Samozřejmě jsme tehdy neměli ani ponětí o tom, že ve třídě největších šmejdů konkurenci opravdu neměl, a tak jsme s ním byli nuceni makat řadu let. Často (a tím myslím opravdu často) nás nutil k pláči, nelítostnému hněvu, depresi a k neodolatelné touze rozmlátit nejbližší uchopitelný předmět. Dokud jsme tvořili krychle, kvádry a další podobně jednoduchá tělesa, šlo to ještě přežít, ale jakmile jsme začali dostávat zadání typu zadní brzda kola, převodová skříň a v neposlední řadě i zmiňovaný přední přesmykač, šlo už do tuhého. Zaoblování, složité tvary nebo křivky, to vše sice program zvládal, ale za cenu neuvěřitelného úsilí a železných nervů (a někdy ani to nepomohlo). A to, že každou chvíli padal a my jsme tak přicházeli o cenná data, to radši ani nezmiňuji. Ne nadarmo se mu časem začalo říkat ShitCAD.

Naštěstí pro nás přišla v druháku alternativa, která nás zachránila od dlouhých večerů strávených bezvýsledným bádáním. Tou alternativou byl program Solid Edge, který sice přišel s náročnějším ovládáním a většími nároky na představivost, avšak výsledky s ním byly pro nás neuvěřitelné. Komplexní součásti s mnoha složitými tvary, o kterých jsme si do tehdejší doby mohli nechat jen zdát, se tak rázem stali naším každodenním chlebem a „varáč“ zůstal minulostí. Největší výhoda „solidu“ byla v tom, že jsme zdarma obdrželi akademickou verzi a mohli jsme tak modelovat doma, zatímco VariCAD nás omezoval pouze na práci ve škole (nepočítám-li pirátskou verzi). A to radši ani nemluvím o problémy s verzemi VariCADu, které spoustě lidí přinesli peklo a mě dokonce jednu pětku.

Ačkoli mnozí považují Solid Edge jen za nástroj pro složitější finesy a na běžné modelování se stále drží VariCADu, já už na SE nedám dopustit a všechno dělám jen v něm. Třeba na přesmykači šla celou dobu práce jako po másle, až při konverzi do VariCADU (ve kterém musíme odevzdávat) jsem se málem dostal do psychotického stavu a skoro jsem podlehl temné straně Síly. Ještě že už mám odevzdání za sebou a do konce roku bude snad relativní klid. Teď jen jaká bude známka (celá třída už dostala pětku za špatně provedené výpočty – stinné stránky kooperativní práce).

Na závěr ještě porovnání mých výtvorů v Solid Edgi a VariCADu. Zatímco ozubená kola a střed jsem děla ve VariCADU, vše ostatní je modelované v Solidu (a taky to na to vypadá):