Karel Mořický

Na začátek musím říct, že počítačové hry si moc často nekupuju a když si seženu něco nového, musí to být opravdu kvalitní a vydařený počin (jako třeba Metal Gear Solid nebo ArmA). Nejen to - taková hra se navíc musí trefit přesně do toho žánru, časového období a grafického provedení, které mě zaujme. Možná proto mě obloukem minuly takové zaručené “pecky” jako třeba Starcraft, Battlefield, Call of Duty a mnoho dalších, které také přilákaly davy fanoušků. A ze stejného důvodu jsem dlouho ignoroval novinky z vývoje hry S.T.AL.K.E.R., kterých rozhodně nebylo málo. Její vydání jsem prakticky vůbec nepostřehl a nějaký čas mi to nevadilo. Jenže když pak začal jeden kamarád o té hře doslova básnit, další se připojil o pár dní později a pak ještě dva další, začínal jsem si říkat, jestli o něco nepřicházím. A tak jsem po několika týdnech přemlouvání dal na přirozenou reklamu a taky si toho veleslaveného STALKERa objednal. A teď si pomalu, ale jistě začínám říkat, že to nebyla zrovna nejlepší investice.

Ne že by to byla vyloženě špatná hra, rozhodně na první pohled působila jako malá revoluce. Nemyslím teď luxusní balení skrývající mapu zóny a příručku pro přežití, ale samotný herní systém. Rozlehlost prostředí a interakce s dalšími postavami ve mě dokonce vyvolaly zdání, že se konečně někomu podařilo zpracovat geniální systém z vydařené žoldácké jízdy Jagged Alliance do světa stříleček z prvního pohledu (nebo-li FPS, řečeno noblesně). O co tehdy šlo? Se svými postavami, draze placenými žoldáky, jste se pohybovali po rozlehlém ostrově a plnili při své cestě rozličné úkoly. Hlavní úkol byl jen jeden - zbavit se diktátorské královny - ale sekundárních úkolů byly mraky. Jinými slovy takový malý svět, do kterého se vžít bylo až nebezpečně snadné. A STALKER se na počátku tvářil, že umí přesně tohle a možná i něco víc, jen místo vícera žoldáků s jednou jedinou postavou. Úkol byl také jen jeden (zabít mystického Střelce) s tím, že byla možnost plnit desítky podružných úkolů zadávaných různými lidmi. Takhle se opravdu hra tvářila a chvíli se zdálo, že více než pět let (!) vývoje přineslo kýžené ovoce. Grafika ostatně prožitek jen umocňovala, protože barvami hrající podzimní prostředí je zaručený recept na líbivost a spolu s rozpadajícím se okolím černobylské elektrárny jen pumpoval atmosféru do závratných výšin. Bohužel, za vším tímhle pozlátkem na povrchu se časem ukázala být jen prázdná schránka s minimem možností. Sekundární úkoly se začali pomalu, ale jistě opakovat, prostředí se ukázalo být jako mnohem méně rozlehlé a i onen žijící svět s dalšími postavami projevil svou falešnost. Tím spíše ke konci , kde se slibované město Pripjať objevilo jen na pomíjivý moment a samotné černobylské elektrárny jsem si prakticky neužil vůbec. Korunu tomu nasadil závěr příběhu (jejich víc a ty tři, které jsem vyzkoušel, navzájem soupeřily o to, který z nich bude působit víc odfláknutě). Nakonec z toho všeho zůstal jen povedený grafický kabátek a pár osamocených momentů nabitých atmosférou, které ovšem hru samotnou v žádném případě neutáhnou.

Možná byla chyba na mé straně, když jsem po zdárném splnění vývojářské pětiletky čekal něco na způsob zázraku. Nedá se říct, že by to byla vyloženě špatná hra, ale na rozdíl od ostatních už nemam jaksi chuť se k ní vracet. Zato jsem dostal neuvěřitelnou chuť zahrát si zase Jagged Alliance.

Rozbořenými ruinami staré stalingradské továrny se rozléhá zvuk sirény. Její drásavý tón burcuje skupinu lidí v uniformách, kteří na nic nečekají a dávají se do pohybu. Vědí, že jejich nepřítel právě dělá to samé. Každá sekunda je teď drahá. Zkušený ostřelovač s mnoha zářezy na pažbě se vydává točitými schody do patra. Jeho zarostlá tvář už pamatuje mnoho bitev, a tak není divu, že jako jeden z mála postupuje s ledovým klidem. Jeho společníci o patro níž jsou naproti tomu úplní zelenáči, kteří se do víru bitvy dostali poprvé. Postupují zbrkle a neopatrně, a tak není divu, že se v okamžiku dostávají pod palbu nepřítele. Mají štěstí, nikdo z nich není zasažen a všichni se tak stačí doplazit do úkrytu. Mladá dívka, která se ještě donedávna děsila při každém pomyšlení na boj a při výstřelu ze zbraně téměř omdlévala, nyní zkušeně zaujímá místo u díry ve zdi. To se ukazuje jako skvělý taktický tah, protože má protivníky jako na dlani a okamžitě je zasypává dávkou střel. Dva její společníci využívají okamžiku a postupují vpřed. Podlaha je posetá vysypanými dlaždicemi a všemožnými hadry, což se stává jednomu z bojovníků téměř osudným. Jeho nohy sklouznou po nejistém povrchu a on padá k zemi, jen tak tak se stačí zorientovat a skrýt se za barel. Jeho druh už takové štěstí nemá a je zasažen dřív, než stačí zalehnout. Válka není fér. Venku před budovou se už obě vojska také setkala. Přestřelka byla rychlá a ostřelovačův tým při ní utrpěl těžké ztráty. Pouze jeho mladší bratr se dokázal v tom zmatku skrýt, ovšem nyní je držen v šachu nepřítelem a nemůže dopředu ani zpět. Zevnitř budovy se opět ozve střelba - to když se nepřítel snaží prorazit obrannou linii. Jeho narychlo uspořádaná akce ale nevyjde, přesto obě strany přicházejí o jednoho muže. Dívka nyní zůstává osamocena u díry ve zdi a padá na ni beznaděj. Ví, že proti ní stojí přesila, a také ví, že většina jejího týmu už padla. To jsou ty chvíle, kdy už můžete doufat jedině v zázrak. Na druhé straně zdi, na čerstvém vzduchu, se mladíkovi honí v hlavě stejné věci. Nepřítel ho chvíli co chvíli zasypává salvami střel a pokaždé, když se tak stane, se o několik kroků přiblíží. Jedno letmé vykouknutí, při kterém spatří pohyb jen pár metrů před sebou, jen dokáže bezvýchodnost situace. Ovšem spatří i další pohyb, v dřevěném průchodu nad sebou. V úzké škvíře po vypadlém prkně se objeví dlouhá hlaveň a padnou dva jisté výstřely. Zázraky se dějí! Mladík poznává tvář svého bratra, ostřelovače, který vzápětí mizí zpět v budově. Zakrátko poté se vynoří ze dveří o patro níž a směle postupuje vpřed. Přichystá nepříteli pořádné překvapení, když mu vpadne do zad, a zachrání obklíčenou dívku. Happy end.

Ne, tohle opravdu není žádný historický dokument o dobývání města na Volze. Je to jen krátký záznam jedné z bitev, která proběhla na paintballovém hřišti v Raspenavě, kde jsme uspořádali akci P.A.M.R.D.. Nehledejte v tom nic sprostého, je to pouze zkratka pro Paintballovou Akci Maturantů Roku Dvatisícesedm. Z původní dvacítky bojovníků nás nakonec dorazilo “jen” 13, což v omezeném prostoru hřiště vystačilo na hodiny zábavy a kýbl potu. Pro velký úspěch tohoto válečného tažení si ho za měsíc zase zopakujeme, tentokrát ale na podstatně rozmanitějším hřišti v Mimoni.

Ještě dodám, že onen zarostlý ostřelovač (přezdívaný “Krakonoš”) je organizátor celé akce Tali a že já jsem byl ten, kdo padl při nepřítelově snaze o proražení obranné linie.

Už mě vážně unavovala ta omezení na Českém hostingu a spolu s plánovaným redesignem přišla na řadu i nová doména. Vybrat umístění bylo snadné, dobré zkušenosti s webem Taktické OPerace 1 vyústili v jasné vítězství webhostingu Hukot.cz. Kvalitní služby za rozumnou cenu, minimum omezení a ochotná podpora - oproti předchozímu hostingu samé novinky. S přesunem webu nebyl žádný problém, kopírování databáze mi ale rychle přelezlo přes hlavu a nebýt Steneho (správně vyslovováno Stenete, ale absence diakritiky udělala své), nejspíš bych sem sotva dokázal dostat všechny příspěvky včetně komentářů. Patří mu velké dík.

Ohledně vzhledu - už mě unavovaly ty minimalistické struktury, které jsem používal doteď (hlavně ta předchozí splácanina byl jeden velký omyl), a tak jsem se rozhodl trošku rozšoupnout. Komiksové téma mě napadlo náhodou a hodlám ho ještě využít, ovšem byl bych nerad, kdybyste vzhled stránek přirovnávali k Sin City (jak už někteří udělali). Pokud je tento nadmíru povedený film jediným vaším setkáním s komiksem, pravděpodobně se tomu nevyhnete, ale pokud jste kromě filmu četli i komiks a k tomu i komiksy jiné, na první pohled vám bude jasné, že prvků ze Sin City je tu pramálo.

Kvůli novému vzhledu jsem odkládal pár článků, jako například o mých názorech na hru S.T.A.L.K.E.R nebo o akci P.A.M.R.D., tak se mi je snad podaří v blízké době doplnit. To je zatím vše a doufám, že se vám současná podoba stránek bude líbit.