Karel Mořický

Žádné prázdniny netrvají věčně, a tak po příjemných a nadmíru zajímavých čtyřech měsících volna musel nutně přijít návrat do školních lavic. A jelikož se jednalo o unikátní prázdniny mezi střední a vysokou školou, šlo o lavice nové a nepoznané (nové pro mě, nikoli celkově). Díky tomu, že jsem si místo Technické Univerzity v domovském Liberci raději upřednostnil ono slavné pražské České Vysoké Učení Technické, nejednalo se jen o nové lavice, ale rovnou o celé nově město se všemi výhodami a nástrahami, které nabízí. V následujících řádcích se tak pokusím stručně popsat, jaké byly mé zážitky z prvních dnů v té naší stověžaté Praze.

Čím jiným bych měl začít než kolejí, která se stala mým domovem pro následující měsíce, a dá-li bůh tak i roky. Neznalí skutečného vzhledu jsme s dalšíma dvěma kamarády zažádali o kolej na Strahově, konkrétně o zrenovovaný luxusní blok 8. Museli jsme být asi hodně naivní, když jsme doufali, že bychom se tam snad mohli dostat, a tak jsme vyfasovali “trojku”, příhodně umístěnou téměř přesně mezi autobusovou zastávkou a menzou. První nepříjemné překvapení mě a kamaráda, se kterým jsem plánoval bydlet, čekalo hned na začátku - oba jsme vyfasovali jiný pokoj, takže nezbývalo než čekat než na spolubydlící, abychom s nimi mohli dohodnout výměnu. Jeho “bydlák” dorazil hned první den, ale můj se ukázat nehodlal. Druhý den čekání v prázdném pokoji se kamarád rovnou ilegálně nastěhoval a když jsme se pak ke konci týdne dozvěděli, že se můj spolubydlící odhlásil, nebylo co řešit a po drobné pomoci všemohoucí hospodářce jsme spolu bydleli i papírově. Rozhodně jsme nenarazili na žádný z katastrofických scénářů popsaných v mírně kultovním článku Život na kolejích Strahov a s odstupem času mi zmíněný text začíná připadat jako solidní blábol. Ale nepředbíhejme.

Samotný pokoj ve třetím patře rozhodně nepřipomínal nic, co byste našli v prospektu hotelu Plaza. Holé stěny, dva jednoduché stolky, duo ještě jednodušších židlí, pár peřiňáků (díky obsahu prachových částic známých téže jako prašníků), nějaká ta skříň na hadry, prehistorický botník, nestabilní polička a v žádném případě neclonící záclona. To všem bylo doplněno drobným bonusem v podobě rozbitého okna, znalecky opraveného kartonovou deskou. Ovšem s trochou píle a fantazie se z toho během pár týdnů stane pěkné a útulné místečko. Chodba s pokoji mi pak až nebezpečně věrně připomněla seriálový hit Prison Break (nebo Útěk z vězení, chcete-li), viz přiložená obrazová dokumentace. Útěchou byly záchody a sprchy, které aspoň vypadaly, že nejsou v původním stavu z šedesátých let. Samozřejmě opomíjím fakt, že nějaké dělení na dámy a pány se v moderní době nevede a potkat při vylézání ze sprchy právě vcházející slečnu rozhodně není nic vzácného. Na každém patře je krom toho dostupná ještě kuchyňka, ale o té se zmiňovat nebudu, protože jsem v ní jako přirozený kuchařský antitalent ani nebyl. Krom toho dokáže strahovská menza uspokojit veškeré mé stravovací potřeby a v porovnání se školní jídelnou z průmky jsou tamní jídla vyloženě gurmánským požitkem. Ne že by to bylo nějak extra, ale za studentské ceny jsem se takhle dobře dlouho nenajedl. Možnost výběru z několika jídel, salátů, dezertů, polívek a dalších pochutin, příjemné prostředí, takřka nulové fronty a mnoho dalších aspektů mě prakticky donutily zavrhnout obě dejvické menzy a pro plnění žaludku používat jen tu strahovskou. Krom toho je k ní připojená i restaurace s mnohem univerzálnější otvírací dobou, kde lze (rovněž s odpočtem studentské dotace) sehnat velice zajímavé pokrmy, jako třeba řízek na másle, lasagne, milánské špagety, lasagne, smažák nebo lasagne. V tomhle směru jsem byl rozhodně příjemně překvapen.

Co říci závěrem? Rozhodně mám zatím z čvutu dobrý pocit, který doufám ještě nějaký ten pátek (nejlépe aspoň takových 200, ale čím víc, tím líp) vydrží. Přesto mi bude trvat, než se se školou a s Prahou celkově sžiju. Už několikrát jsem se v autobuse našel, jak koukám z okna a připadá mi nezvyklé, že ten autobus jede Prahou a ne Libercem. To se mi ostatně stávalo i poslední čtyři roky, kdy jsem se občas v autobuse zničehonic divil nad tím, proč vlastně jezdím autobusem a nechodím pěšky, jako tomu bylo v předchozích deseti letech. A ani po čtyřech letech na střední jsem se těchto chvilkových “pocitů uvědomění” nezbavil.

Rád bych se omluvil zas svou čtyřměsíční nepřítomnost, způsobenou prodlouženými letními prázdninami mezi střední a vysokou školou. Stalo se toho během nich spousta a určitě by to vydalo na několik samostatných příspěvků (které jsem také několikrát načal, avšak nikdy nedokončil), ovšem nyní je už na ně pozdě, a tak se pokusím o jakési závěrečné shrnutí. Takové filtrování bude mít samozřejmě za následek, že mnoho jinak zajímavých věcí zůstane opomenuto, což je jen další neblahý důsledek mé Ledabylé Letní Lenosti™.

HP poprvé

Když ke konci července vyšel nový Harry Potter, jako fanda knižní série jsem pochopitelně neváhal a knížku přečetl. V mnoha ohledech mě příjemně překvapila, protože Rowlingová konečně vtiskla příběhu opravdu temnou stránku a já se každou chvíli bál o nějakou svou oblíbenou postavu. Jelikož jsem po letech spekulací a odhadů sám došel k různým možným i nemožným verzím rozuzlení, často jsem sám sebe našel, jak nahlas říkám “Přesně tohle jsem čekal” nebo “Já to celou dobu věděl” (na druhou stranu překvapených výkřiků typu “Aha!” a “Páni!” jsem si taky užil dost). Nejen to - jelikož jsme knihu četli zároveň se sestrou a sestřenicí, poslouchal jsem i jejich hlasité komentáře příběhu a bylo těžké si navzájem nevyzrazovat, co bude dál. Samozřejmě že když jsme všichni přečetli určitý bod, následovala vášnivá diskuze o tom, jak se nám to vlastně celé vyvíjí. A že to šlo kupředu pěkně svižně. Místo tradičního schématu otevřené války jsme se dočkali mnohem plíživější a nebezpečnější varianty loutkohry ve Voldemortově režii a paranoia byla na každém kroku. Ovšem čím více se stránky přelévaly na levou stranu, tím více jsem se nemohl ubránit dojmu, že se něco nepovedlo. Snad nebude vadit, když prozradím, že Harry s Ronem a Hermionou v tomto díle školu navštěvovat nebudou a místo toho budou vést svůj boj skrytě. To, že Rowlingová dala sbohem příběhu založeném na životě v Bradavické škole by ani tolik nevadilo, ovšem fakt, že je celý příběh stále rozložený mezi zářím a červnem už trochu na obtíž bylo. Zatímco dříve byly mezery mezi jednotlivými příběhovými posuny vyplněny obyčejnou návštěvou školy (díky tomu nebylo nutné vysvětlovat, co se dělo při náhlém skoku o několik týdnu vpřed), v tomto díle už tento jednoduchý trik použít nešel. Respektive neměl by, protože použitý je a to dost chatrně, což považuji za největší slabinu sedmého dílu. Velké finále mělo ale rozhodně šťávu a i když pár postav by si zasloužilo mnohem více epický či hrdinský konec, nemůžu mu nic moc vyčítat. S odstupem času určitě ne, ale v okamžiku, kdy jsem dočetl poslední stránku, jsem se cítil poněkud okraden. Řada vedlejších dějových linií zůstalo neuzavřena a mnoho tajemstvích zůstalo neodhalených.

Mírné zklamání z toliko očekávané knihy vyústilo v to, že jsem na internetu vyhledal neoficiální alternativu sedmého dílu nazvanou The Seventh Horcrux (v češtině Sedmý Viteál), jejíž autorkou je Melindaleo. Tato neoficiální verze čítající 34 kapitol se na internetu objevila dva měsíce před plánovaným vydáním sedmého dílu a i přes zjevné důkazy neoficiality (včetně samotného prohlášení autorky) se začaly šířit fámy o tom, že by to snad mohl být opravdový závěr série. Není se tak čemu divit, že jsem se po nenaplněném očekávání z originálu obrátil na tento amatérský kousek v naději, že snad splní má přání. Paradoxně mě jeho čtení postupně utvrzovalo v tom, že ten originál vlastně nebyl až zas taková katastrofa. Nemůžu říct, že by tento příběh byl vyloženě špatný a objevilo se v něm dokonce několik momentů, které výrazně převyšovaly své protějšky z pravého pokračování; ano, opravdu je tam na začátku spousta momentů, které jsou v obou knihách stejné - až jsem se divil, kolik toho dokázala autorka uhodnout), ovšem výsledek držel pohromadě jen velmi sporadicky. Tam, kde Rowlingová navodila pocit strachu a osamění, tam se Melindaleo zaměřila na city našeho brýlatého hlavního hrdiny. Což nezní špatně jen do té doby, než se celý příběh zvrhne v love story mezi Harrym a Ginny a bez větších změn se tak odvíjí až do konce. Takže zatímco předtím jsem trousil hlášky překvapení a ohromení, nyní mě spíše místy napadaly věty typu “Co to proboha čtu?”. No prostě mizérie (na druhou stranu musím uznat, že Snot, jedna z nových postav, mě doslova okouzlil).

Autorem přiloženého obrázku je elspethelf.

HP podruhé

Druhé “hápéčko” se nemá se slavným kouzelníkem nic společného, ovšem magické je dost. Řeč je o notebooku, který jsem o prázdninách po dlouhých týdnech náročného vybírání sehnal - Hewlett-Packard Pavillion dv6470. Ve své cenové kategorii jednoznačný favorit jsem si pořídil kvůli práci a škole a ačkoli jsem měl nejdříve obavy ohledně výkonu, teď svého rozhodnutí nelituju a nedám na něj dopustit. Malá elegantní krabička vybavená webkamerou a dálkovým ovladačem se ukázala býti jako velmi výhodná investice, protože jsem na ní bez problémů rozběhal vše, co jsem potřeboval pro práci a dokonce i něco navíc. Rozhodně můžu doporučit (jak už jsem udělal v případě dvou kamarádů, z nichž jeden už svého Pavilliona má a druhý si ho co nevidět sežene taky), protože ať už jde o výdrž, tichost, kvalitu obrazu a zvuku nebo výbavu, ve všech směrech je na výborné úrovni. A ani obávané Windows Vista (ve verzi Home Premium) nejsou takové absolutní zlo, jak se všude píše, a popravdě jsem si na ně i docela zvykl. Ve skutečnosti je tam několik málo vylepšení, která jsou svým způsobem návyková a které mé podvědomí marně hledá i při práci se staršími XP.

BI

Na závěr se nemohu nezmínit, že poslední týdny prázdnin jsem strávil v mýty opředené centrále Bohemia Interactive v Mníšku pod Brdy. Moje skromná úloha tam spočívala v designování všeho možného i nemožného pro mnohými proklínanou hru ArmA a její dosud nevydané pokračování. Po pěti letech strávených v komunitě bylo příjemnou zkušeností dostat se mezi profíky, kteří svou práci výborně znají. Nebyl tak sebemenší problém požádat o nový skriptovací příkaz či model, který následně otevřel nové možnosti při navrhování misí - prostě splněný sen každého, kdo se kdy jen nachomýtl k tvorbě misí. Mnohdy jsem dokonce zůstával ohromen nad tím, co vlastně engine ArmA umí, ale čeho si nikdo na první pohled nevšimne. Což je dost možná důvod, proč mezi určitou částí hráčské komunity stále panuje přesvědčení, že BI je jen banda lenochů, co neumějí nic jiného než produkovat nehorázné množství bugů, kašlat na hráče, vymýšlet ptákoviny nebo programovat dementní AI. To samozřejmě není pravda. Ve skutečnosti nám totiž z výše uvedeného jde jenom vymýšlení ptákovin, jeden slovenský kolega by mohl vyprávět. Ostatně i mě samotného napadla řada utopických návrhů, ale třeba takové dynamické opadávání listí na stromech jsem se radši ani nepokoušel prosadit, neboť by mi hrozilo vážné riziko defenestrace. V každém případě se na výslednou podobu ArmA 2 těším, protože z toho, co jsem viděl, mám rozhodně dobrý pocit (i když o pocity nezaujatého pozorovatele jsem už přišel dávno).