Karel Mořický

Žádné prázdniny netrvají věčně, a tak po příjemných a nadmíru zajímavých čtyřech měsících volna musel nutně přijít návrat do školních lavic. A jelikož se jednalo o unikátní prázdniny mezi střední a vysokou školou, šlo o lavice nové a nepoznané (nové pro mě, nikoli celkově). Díky tomu, že jsem si místo Technické Univerzity v domovském Liberci raději upřednostnil ono slavné pražské České Vysoké Učení Technické, nejednalo se jen o nové lavice, ale rovnou o celé nově město se všemi výhodami a nástrahami, které nabízí. V následujících řádcích se tak pokusím stručně popsat, jaké byly mé zážitky z prvních dnů v té naší stověžaté Praze.

Čím jiným bych měl začít než kolejí, která se stala mým domovem pro následující měsíce, a dá-li bůh tak i roky. Neznalí skutečného vzhledu jsme s dalšíma dvěma kamarády zažádali o kolej na Strahově, konkrétně o zrenovovaný luxusní blok 8. Museli jsme být asi hodně naivní, když jsme doufali, že bychom se tam snad mohli dostat, a tak jsme vyfasovali “trojku”, příhodně umístěnou téměř přesně mezi autobusovou zastávkou a menzou. První nepříjemné překvapení mě a kamaráda, se kterým jsem plánoval bydlet, čekalo hned na začátku - oba jsme vyfasovali jiný pokoj, takže nezbývalo než čekat než na spolubydlící, abychom s nimi mohli dohodnout výměnu. Jeho “bydlák” dorazil hned první den, ale můj se ukázat nehodlal. Druhý den čekání v prázdném pokoji se kamarád rovnou ilegálně nastěhoval a když jsme se pak ke konci týdne dozvěděli, že se můj spolubydlící odhlásil, nebylo co řešit a po drobné pomoci všemohoucí hospodářce jsme spolu bydleli i papírově. Rozhodně jsme nenarazili na žádný z katastrofických scénářů popsaných v mírně kultovním článku Život na kolejích Strahov a s odstupem času mi zmíněný text začíná připadat jako solidní blábol. Ale nepředbíhejme.

Samotný pokoj ve třetím patře rozhodně nepřipomínal nic, co byste našli v prospektu hotelu Plaza. Holé stěny, dva jednoduché stolky, duo ještě jednodušších židlí, pár peřiňáků (díky obsahu prachových částic známých téže jako prašníků), nějaká ta skříň na hadry, prehistorický botník, nestabilní polička a v žádném případě neclonící záclona. To všem bylo doplněno drobným bonusem v podobě rozbitého okna, znalecky opraveného kartonovou deskou. Ovšem s trochou píle a fantazie se z toho během pár týdnů stane pěkné a útulné místečko. Chodba s pokoji mi pak až nebezpečně věrně připomněla seriálový hit Prison Break (nebo Útěk z vězení, chcete-li), viz přiložená obrazová dokumentace. Útěchou byly záchody a sprchy, které aspoň vypadaly, že nejsou v původním stavu z šedesátých let. Samozřejmě opomíjím fakt, že nějaké dělení na dámy a pány se v moderní době nevede a potkat při vylézání ze sprchy právě vcházející slečnu rozhodně není nic vzácného. Na každém patře je krom toho dostupná ještě kuchyňka, ale o té se zmiňovat nebudu, protože jsem v ní jako přirozený kuchařský antitalent ani nebyl. Krom toho dokáže strahovská menza uspokojit veškeré mé stravovací potřeby a v porovnání se školní jídelnou z průmky jsou tamní jídla vyloženě gurmánským požitkem. Ne že by to bylo nějak extra, ale za studentské ceny jsem se takhle dobře dlouho nenajedl. Možnost výběru z několika jídel, salátů, dezertů, polívek a dalších pochutin, příjemné prostředí, takřka nulové fronty a mnoho dalších aspektů mě prakticky donutily zavrhnout obě dejvické menzy a pro plnění žaludku používat jen tu strahovskou. Krom toho je k ní připojená i restaurace s mnohem univerzálnější otvírací dobou, kde lze (rovněž s odpočtem studentské dotace) sehnat velice zajímavé pokrmy, jako třeba řízek na másle, lasagne, milánské špagety, lasagne, smažák nebo lasagne. V tomhle směru jsem byl rozhodně příjemně překvapen.

Co říci závěrem? Rozhodně mám zatím z čvutu dobrý pocit, který doufám ještě nějaký ten pátek (nejlépe aspoň takových 200, ale čím víc, tím líp) vydrží. Přesto mi bude trvat, než se se školou a s Prahou celkově sžiju. Už několikrát jsem se v autobuse našel, jak koukám z okna a připadá mi nezvyklé, že ten autobus jede Prahou a ne Libercem. To se mi ostatně stávalo i poslední čtyři roky, kdy jsem se občas v autobuse zničehonic divil nad tím, proč vlastně jezdím autobusem a nechodím pěšky, jako tomu bylo v předchozích deseti letech. A ani po čtyřech letech na střední jsem se těchto chvilkových “pocitů uvědomění” nezbavil.