Karel Mořický

Uvolneni nazivo

Sunday 16.12. 2007, 16.12 | Misc | Comments (2)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Klasické televizní stanice prakticky nesleduji, jen jednou za čas mě k obrazovce přitáhne nějaký film, který jsem dlouho/ještě neviděl a zároveň o něj nestojím natolik, abych si ho musel půjčit. Jedinou výjimku tak tvoří dvojice House a Kraus, které musím vidět každý týden a minutí byť jen jediné jedné epizody má většinou za následek traumata a probdělé noci. Zatímco první seriál, Doktor House (House M.D. po emericku), je poctivý seriál se vším všudy, pořad Uvolněte se, prosím, moderovaný Janem Krausem, je česká obdoba úspěšné late night show (taktéž po emericku). A není náhodou, že oba zmíněné pořady mají společné to, že se točí kolem jednoho drzého týpka, který se s nikým a ničím nemaže, skáče lidem do řeči a pokaždé musí mít poslední slovo.

Po tomto stručném, léč výstižném úvodu, snad není nutné zmiňovat, kam vlastně mířím. Když jsem se před pár měsíci nastěhoval do Prahy na kolej, jedna z prvních myšlenek byla “Konečně budu moci zajít na Krause naživo”. House naživo bych taky rád, ale když pominu fakt, že natáčení seriálů není běžně veřejnosti přístupné, stále by zůstával menší problém o délce něco málo přes osm tisíc kilometrů. Takže bohužel, House byl ze hry. Ne však Kraus, jehož pořad se natáčí každý čtvrtek v divadle Ponec, tedy jednu jízdu busem, pár stanic metrem a kousek pěšky od strahovských kolejí (a vzdušnou čarou sotva čtyři kiláky). Samo sebou nejsem jediný fanda tohoto pořadu v naší malé republice, což mělo za následek tučný text VYPRODÁNO u všech prosincových představení, ještě pro jistotu psaný kapitálkami a v jasně rudém provedení. Shodou náhod se však po čase objevila dobrá zpráva v podobě jednoho představení navíc a já si tak mohl jít v půlce listopadu koupí lístky. Ale ačkoli jsem přišel více než hodinu předem, musel jsem se spořádané postavit do nově se rýsujícího útvaru zvaného fronta. Nemá cenu to dál protahovat, lupeny jsem nakonec získal (místo plánovaných šesti jsem koupil jen čtyři, více na osobu není povoleno; a to, že jsem úplně zapomněl na magickou moc zelené karty ISIC, tu radši ani nebudu rozpatlávat) a ve čtvrtek 13. prosince jsem tak mohl s kamarádem zamířit v brzkých večerních hodinách k divadlu Ponec.

Slavná červená pohovka

Původně jsme sice měli jít čtyři, ale virová nákaza má v prosinci žně a krom jiného tak způsobila, že se kamarádka s přítelem nemohli dostavit. Což jsem v danou chvíli nevěděl, a tak jsem je při čekání ve vestibulu stále vyhlížel. Sebevědomě jsem se přitom procpal plným sálem až ke dveřím do sálu, abych nakonec zjistil, že se vše odehrává v úplně jiném sálu (pokud plánujete zajít na natáčení také, čekejte u dveří nalevo ;). Když nás nakonec pustili dovnitř, na chvíli mě zarazilo, že je vše v reálu tak malé. Celé “jeviště”, slavná červená pohovka i muzicírantský koutek vypadaly jako zmenšené podoby toho, co je vidět v televizi. Mezi samotným stolem a první řadou diváků je sotva pět metrů, což na velikosti také nepřidává. Stále si nedokážu vybavit, jak to tam asi muselo vypadat, když se tam odehrávaly bahenní zápasy nebo různá taneční vystoupení (o medvědech ani nemluvě). Jelikož lístky nejsou na konkrétní sedačky, měly jsme ve výběru volnou ruku a zaujali jsme místa ve druhé řadě. Miniaturnost se projevila i na celkové ploše sedaček a opěrátek a v kombinaci s mými 190 centimetry to mělo za následek vše, jenom ne ono očekávané uvolnění. Tedy aspoň fyzicky, protože psychicky jsem se uvolnil více než dostatečně. Hosty pořadu byli Václav Havel, Stanislav Stránský a Angela Rogner. Náš exprezident se však nemohl kvůli chatrnému zdraví dostavit osobně, a tak jsme první třetinu strávili sledováním obrazovky. Pana Havla jsem vždycky respektoval a jako prezidenta jsem ho měl nejradši, ale co si budeme namlouvat, do zábavního pořadu se moc nehodí a do “drzé” show už vůbec ne. Druhý host, předseda Sdružení bývalých politických vězňů, oproti tomu sršel vtipem a nuda rozhodně nebyla. Ovšem to nejlepší nás čekalo až nakonec, kdy přišla na řadu Angela Rogner, Rakušanka žijící ČR a tlumočnice u evropského soudu v Lucemburku. Obvykle mívají třetí hosté nejmenší prostor, ovšem nyní to bylo právě naopak a osobně doufám, že na tom výsledný sestřih nic nezmění (psáno ještě před vysíláním 21.12.2007). Po “oficiálním” skončení, jak ho vidíme v televizi, však show pokračovala dál, jen s tím rozdílem, že se kamery obrátili do rázem osvětleného hlediště a chytaly záběry rozesmátého publika, zatímco Jan Kraus pokračoval v rozhovoru.

I přes absenci hudební vsuvky (Kraus Jr. chyběl úplně) a svým způsobem i prvního hosta jsem se nakonec uvolnil a dobře se bavil. Je to úplně jiný zážitek, když si Jan Kraus stoupne tři metry od vás a začne vykládat, než když ho vidíte jako snůšku pixelů na obrazovce televize nebo monitoru. Rozhodně doporučuji i přes to, že získat lístky není žádný med (například na leden bylo vše vyprodané už v den, kdy začal prodej), že sedačky jsou pro osoby vyššího vzrůstu krajně nepohodlné a hlavně přes to, že až do poslední chvíle nemáte tušení, co za hosty vlastně při natáčení bude.