Karel Mořický

Pod nánosy prachu na tomhle webu už jde jen těžko najít, kdy se tu naposledy někdo objevil bez pocitu, že právě vytočil špatné číslo. A to včetně autora, který příliš zpohodlněl a místo psaní plnohodnotných článků se radši rozhodl vložit obličej do knihy a štěbetat o sto čtyřicet. A přitom na nedostatek témat bych si rozhodně stěžovat nemohl. Chtěl jsem psát o své chorobné závislosti na The Sims 2. Přestala. Měl jsem chuť rozepsat se o svých studijních úspěších. Přestaly. Plánoval jsem psát o svých rozmáchlých plánech pro ArmA 1, o svém bydlení na kraji civilizace v Mníšku pod Brdy, o prvotním nadšení z vaření. Všechno přestalo. Chtěl jsem psát.

Nepřestávej.

Facebook je úžasná věc na kontakt s přáteli i nepřáteli, jenže plnohodnotný blog nenahradí. Lidi nezajímá zeď plná písmenek, chtějí úžasné, barevné a pokud možno šokující pixely. Obrázky. Twitter naopak o textu je, ale 140 znaků je dobrých akorát k napsaní nějakého filozofického moudra a přihození odkazu navíc. Vlastní blog, s vlastním obsahem a ve vlastním designu jednoduše moderní nevlastní mikroblogy nehradit nedokáží. Zvlášť když chcete psát v osobitém makro stylu. A co víc – článek tu neotravují žádné mikroreklamy, makrokvízy, maxigalerie ani pidilidi. Nepřestávej. Akorát napsat něco kloudného je větší fuška, než někam plácnout větu a odeslat ji ven do světa, což je činnost jako stvořená pro nehorázně líného člověka. Jinými slovy pro mé já posledních měsíců. Několikrát jsem se dokonce přistihl, jak se přemáhám, abych vůbec nějakou mikrozprávu napsal, čili vyšší stupeň psychického flákání. A to si odporuje s makro stylem, který jsem si o několik řádků výše vysnil. Nepřestávej. Takže je na čase probudit se a začít něco dělat, protože tenhle blog tu nemám jako nostalgickou vzpomínku na staré časy.

Nastává doba na to oprášit starý kód a narvat do něj nějaká písmenka. Slova. Věty. Témata. Mikro i makro. Nepřestávej.