Karel Mořický

Skoro se mi ani nechce věřit, že od vydání Operace Flashpoint (OFP) uplynulo už osm let. Když v létě roku 2001 vyšla, způsobila tahle česká hra malou revoluci na poli akčních her. Místo na filmovou atmosféru a koridorové úrovně se zaměřila na vojenskou taktiku a maximální reálnost. Na nic si nehrála – v otevřeném světě tam umělá inteligence nijak nepodváděla a co platilo pro ní, platilo i pro hráče – včetně smrti po jedné ráně. Když uvidíš záblesk, je už pozdě. Ne každého takový koncept oslovil a spousta hráčů ho doteď považuje za příliš hardcore pro obyčejné lidi. To samé platilo a stále platí pro vydavatelské společnosti, které se nijak nehrnou do vydávání podobných her. Codemasters, vydavatelé původního OFP, nejspíš také nevěřili v obrovský úspěch neznámého titulu od neznámých Bohemia Interactive (BI). Milionová čísla z prodejů je ale donutila změnit názor a ve vidině dalších úspěchů dali dohromady vlastní rozšíření s názvem Red Hammer, které ale přineslo jen průměrnou kampaň, sotva využívající potenciál Flashpointu. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposledy, kdy zůstalo pravé kouzlo hry nepochopeno.

Jak šel čas, Bohemia Interactive a Codemasters ukončili vzájemnou spolupráci. Vývojářskému studiu se podařilo ponechat si práva na všechno – engine, data, zvuky, postavy, příběh. Na všechno kromě jména. Operace Flashpoint. Duševní dědictví pak dále rozvíjelo hrou ArmA: Armed Assault, ke které se letos připojil i druhý díl s názvem ARMA 2. Nebylo to ale jediné pokračování – na scénu měla dorazit Operation Flashpoint 2, oficiální nástupkyně originálu od nikoho jiného než od Codemasters. Skalní fandové chystanou hru převážně proklínali a stavěli se k ní nedůvěřivě, zatímco spousta dalších vítala oživení série. A všichni svorně čekali na to, až okusí výsledek.

Dragon Waiting

Ve světě bývá zvykem, že před vydáním hry není nutné ukazovat skutečné obrázky ze hry, a že hráči více ocení retušovaná díla vypovídající o stavu, jakého vývojáři chtějí dosáhnout. Dalo by se to nazvat podvrhem, jenže to by to nesměli praktikovat všichni. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. V BI se zastává opačný přístup a všechny uvolněné materiály ukazují skutečný stav hry, ale to je na jiné povídání. Codies, jak se společnosti Codemasters lidově říká, rozhodně proti proudu nešli a napjaté publikum zahrnuli nespočtem ‘target renderů’ (koncept toho, jak by hra mohla vypadat) a profesionálně zpracovaných videí, které se hrou měli ale společných přinejlepším pár modelů. Kromě starých OFP veteránů jim to nikdo moc nezazlíval, protože jak už jsem zmiňoval – dělá to tak každý. Ke zdařilým vizuálům navíc přihodili spoustu slibů o neskriptovaném AI, velkorysé podpoře multiplayeru, zničitelném prostředí a naprosté volnosti. ‘The most realistic shooter ever made’ – nejreálnější střílečka všech dob. Jenže i nejreálnější střílečka je pořád jen střílečkou.

Dlouhé čekání skončilo letos v říjnu vydáním Operation Flashpoint: Dragon Rising (DR). Z názvu zmizela dvojka, nejspíš hlavně kvůli tomu, že hráči na konzolích jedničku moc neznají. Já ano. DR jsem si koupil na svůj Playstation 3 a pár známých mě z legrace označilo za kolaboranta, který sponzoruje konkurenční produkt. Osobně neznám nikoho dalšího, kdo by byl ochoten utratit za tuhle hru peníze, ať už z nezájmu či z prostého pocitu patriotismu. Z toho druhého byla mimochodem osočována mnohá česká média, která hře udělila ve srovnání se zahraničím relativně nízká hodnocení (Eurogamer.cz – 4/10, Doupe.cz – 5/10, Bonusweb.cz – 6/10; Eurogamer.cz po pár dnech ale otočil směr a recenzi zopakoval s dvojnásobkem bodů). Obrázek si udělejte sami. Já osobně jsem si držel neutrální názor a čekal, až si výsledek zahraji sám.

Dragon Rising

Kde začít? Především DR je profesionálně zvládnutá hra. Codies přesně věděli, co od ní čekají, a na to se zaměřili. Ukazovat, co umějí, a co neumějí potichu zamést pod koberec. Krásnou ukázkou je příběh. V raných stádiích vývoje hovořil o realistickém konfliktu zahrnujícím USA, Rusko a Čínu. Později se to smrsklo na reálnou válku mezi Amerikou a Čínou a ve výsledku se vytratil i ten reálný základ. To ale vůbec nevadí, protože o tom hra vůbec není. Příběh je zmíněn nanejvýš v úvodní animaci a poté se o něm už nemluví. Na jeho místo totiž přichází něco jiného. A lepšího. Všechno se totiž točí jen kolem obsazování ostrova a postupu vojsk. Takže před každou misí jsem si mohl užívat bravurně zpracované uživatelské rozhraní ukazující časovou osu kampaně, rozmístění jednotek, složení a jména vojenských útvarů a v neposlední řadě i jejich výbavu. Dokonalá a nefalšovaná iluze absolutního militarismu. S iluzemi se tu budeme potkávat často.

Průměrný hráč netouží po reálnosti. Kdyby chtěl, narukuje k armádě a jede bojovat se zahraničním kontingentem do Iráku nebo Afghánistánu. Hráč si chce na skutečnost jenom hrát – od toho také hry jsou, aby umožnili člověku zažít něco, co jinak nemůže. A do takové kategorie rozhodně nepatří několikahodinová patrolování zakončená krátkým kontaktem (dojde-li k němu vůbec), což je zhruba průběh skutečných vojenských operací. Umění je proto nabídnout Pepovi z Horní Dolní zážitek, který je v jádru hodně zjednodušený, ale ve výsledku se tváří jako totální realita. Prvnímu Flashpointu se tohle povedlo, a nemůžu říct, že by ten druhý nějak selhal. Jen na to jde jinak. Hráče vyloženě krmí vojenskými reáliemi, kterými vytváří – co jiného než iluzi – skutečnosti. Kódová jména, rádiový protokol, vojenské symboly, bojové úkoly, taktické postupy, zbraně, auta, tanky, letadla,… válka. Všechny drobné detaily dohromady křičí, že tohle je vojenská hra. Drž hubu a poslouchej rozkazy! A pokud nějaký detail nemůže křičet, protože neodpovídá realitě nebo jde dokonce proti ní, tak ať hubu drží taky. Důležitá je totiž iluze. Pokud se do ní ponoříte a necháte se jí strhnout, čeká Vás stejně jako mě parádní zážitek.

Dragon Falling

Ne každý ale přistoupí na vývojáři vykolíkovaná pravidla. Mezi takové budou patřit hlavně fandové původního OFP, popřípadě ArmA a ARMA 2. Ti jsou zvyklí na to, že hra je fér a nepodvádí. Dragon Rising totiž fér není a podvádí na každém kroku. Vše v zájmu zachování iluze a jejího vnímání, samozřejmě. Jako celek se dílo tváří perfektně, ale chraň bůh, abyste se začali dívat podrobněji – mohli byste narazit na několik kostlivců ve skříni. Někteří jsou neškodní a s klidem je přehlédnete. Pár z nich ale dokáže proměnit celou skříň v hromadu třísek. Drobné nedostatky vojenských reálií, jako že v armádní abecedě má po Alfě následovat Bravo a ne Beta, mariňáci v reálu volají ‘Corpsman’ a ne ‘Medic’, nebo že NATO symboly jsou průhledné a neotáčí se, běžní hráči ani nepostřehnou. Pokud ano, znamenalo by to, že žijeme v přílišně militarizované společnosti. To samé platí i pro grafiku a zvuky. Na první pohled dokonalé, ale opovažte se zkoumat rozlišení textur, kvalitu modelů a zvukových stop. Může se pak stát, že Vám bude znít vrtulník UH-60 jako obyčejný vysavač.

Jenže Dragon Rising trpí i problémy, které kromě vojenské iluze narušují i hratelnost. A iluzi hratelnosti neuděláte. Vývojáři nijak netají, že najednou se může v misi vyskytovat pouze 63 entit + hráč. Srovnejte to s omezením 3072 jednotek pro původní Flashpoint (4 strany * 64 skupin na stranu * 12 vojáků ve skupině) nebo s neomezeným limitem v ARMA 2 a dojdete k závěru, že se to nemohlo obejít bez následků. Aby nedošlo k vyčerpání prostředků, v misích se běžně použité (což ve většině případů znamená mrtvé) entity smažou, aby uvolnily místo jiným. Pokud se od designéry vytyčené cesty neodchylujete moc, nejspíš si toho ani nevšimnete. Jenže síla původního Flashpointu – to, co ho dělalo unikátním – tkvěla právě v možnosti zkusit jiný postup. Volnost nebyla vyjádřená v kilometrech čtverečních ostrova ani v počtu zbraní či pojízdných vozidel, ale způsoby, kterými šlo jednotlivé mise dohrát. A toho nelze docílit, pokud hra podvádí. Je to dost demotivující, když zavoláte spektakulární dělostřeleckou podporu na nedaleký nepřátelský tábor, abyste později zjistili, že tam vlastně žádní nepřátelé nebyli a vytvářejí se až po přiblížení. Mizející mrtvoly v momentě, kdy trpíte nedostatkem munice, také moc nezlepšují herní prožitek. Nedýchejte, nebo domeček z karet spadne.

Codies mají značku. Jenže značka sama o sobě nic neznamená – musíte pochopit, v čem síla značky spočívá. Nepovedlo se to s datadiskem Red Hammer, a troufám si tvrdit, že ani Dragon Rising nedokázal využít potenciál naplno. Přitom dispozice k tomu rozhodně má. Ostrov Skira je nádherný a plný zajímavých lokací, přesto se mise odehrávají sotva na čtvrtině území a majitele konzolové verze nechávají bez editoru ošizené o plné vychutnání hry. Přitom by stačilo pár jednoduchých šablon (které uměl už OFP: Elite na Xbox), kde by šlo posouvat se značkami „Začínáme tady“ a “Vystřílíme to tady“. To by ale nesměla být na první pohled patrná snaha vydávat DLC (Downloadable Content – obsah stažitelný za menší částku z netu) s novými misemi na jiných částech ostrova. Chápu obchodní záměr, občas ale výhody některých rozhodnutí čísly vyjádřit nelze. Flashpoint žil ještě čtyři nebo pět let po vydání (a pár nadšenců je mu věrno dodnes) – sám a bez výraznějšího zásahu ze strany vývojářů nebo vydavatele. Křišťálovou kouli nemám, ale tipnul bych si, že až Codies přestanou živit Dragon Rising stahovatelnými balíčky, zemře. Otázka je, jestli to v tu dobu bude ještě někoho zajímat.

Codemasters nejsou zlo. Nejsou ani vtělený ďábel, nepíchají do voodoo panenek s logem BI ani si neplánují podmanit svět. Až budete po dohrání sledovat závěrečné titulky obohacené o fotky vývojářů, uvědomíte si, že jsou to jen lidi. Možná během vývoje vnímali Bohemia Interactive jako odosobněnou společnost, která neumí navázat na úspěch Flashpointu. A možná taky ne a nějací Češi je vůbec nezajímali. Nic to nemění na tom, že ve výsledku odvedli solidní práci. Při hraní kampaně jsem se bavil a užíval si nabízenou armádní iluzi. A to je vše, co dobrá hra potřebuje. Jenže občas se nespokojíte jenom s tím, že děláte hru – chcete nabídnout něco víc.

Dragon Rising – Skvělá hra. Špatný Flashpoint.

Obrázky poskytli: Codemasters, TheSun, RedSoul76, Stormchaser, TEK-9
Děkuji Jennikovi za kontrolu textu.