Karel Mořický

Jste unikátní. Stejně jako dalších 6 798 534 012 obyvatel planety.

Každý po vás dnes chce, abyste byli originální. Nadřízení v práci, vyučující ve školách, přátelé, čtenáři na blogu a vlastně celá společnost. Není to nic jednoduchého, přesto s tím každý den žijeme a nijak zvlášť nás to netrápí. Ptáte se proč? Jak to, že pravidelně každý den netrávíme hodiny vymýšlením něčeho úžasně nového a nepoznaného, co dosud nikoho nenapadlo? Jednoduše proto, že z velké většiny originální nejsme. Ne tak, jak si myslíme.

Od ostatních kopíruje každý. Kdo kdy neopsal od kamaráda domácí úkol, nestáhl z internetu potřebné informace nebo nezaložil svou činnost na něčem, co viděl, slyšel, četl či jakkoli jinak vstřebal jinde. Neděláme to se zlým záměrem ublížit původním autorům, ale abychom ušetřili čas a námahu, kterou můžeme jinak nasměrovat jinam. Výčitky svědomí? Proč, dělá to tak každý. Někteří obratně, někteří už tak moc ne, ale pořád všichni. Vždyť jak se lépe učit a čerpat nové znalosti, než sledováním a napodobováním těch, kterým se to už úspěšně povedlo. Říkáme tomu „opičení“, protože je to přirozené chování lidoopů, ze kterých jsme se během stovek tisíců let vyvinuli (kreacionisté prominou). Mohli bychom tomu říkat i “člověčení“, jenže to by nám v tom nesměli bránit od mala vštěpované morální zásady. Že napodobování jiných je špatné a kopírování rovná se krádež. Kdo se opičí, jako by se vracel několik generací dozadu na evolučním žebříčku. Nevrací. Jen to neumí a nechal se při tom chytit. Kdo se toho vyvaroval, neopičí se. Inspiruje se.

Inspirace je kopírování. Je to také svým způsobem krádež, avšak správně realizovaná a společensky přijatelná. Neprobíhá pouhou formou prostého Ctrl+C a Ctrl+V, kdy vezmeme dílo jiného autora a vydáváme ho za své vlastní. Ne, když se necháváme inspirovat, vybíráme si výsledky práce jiných, avšak zároveň je obohacujeme o další poznatky z naší hlavy. Hlavy, která jako houba nasává vnější podněty, nápady, obrazy, zvuky a pak je zpracovává. Naše poznatky tedy nejsou ničím jiným, než nashromážděnou kolekcí inspirací odjinud, které ve finále dáváme dohromady jako složitou mozaiku. Jeden kompletně převzatý nápad je kopie. Deset částečně převzatých nápadů, namixovaných v dokonalém souladu, je umělecké dílo. A jedenáct takových nápadů už může být zase nepřehledný chaos. Málo inspirace je průměr, moc inspirace je průser. Buď se bojíte použít fungující řešení používaná ostatními a lidem se výsledek vaší práce nedostane pod kůži, nebo takové řešení vezmete se vším všudy a zanedlouho se vám ozvou právníci originálního autora. Krásným příkladem poslední doby je třeba firma Pixar. V oblasti počítačové animace je to právě ona, která slouží jako etalon kvality a ostatní animátorská studia se nebojí těžit z jí zavedených standardů, zároveň ale láká spoustu amatérů, kteří se chtějí jen svézt na slávě (viz třeba Presto a jeho čínská kopie). Když se převratné nápady líbí publiku, stávají se z nich klišé překvapivě snadno. Však i mistr hororu Alfred Hitchcock kdysi prohlásil, že „Je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat.“ Originalitu chápeme jako objevování nového a nepoznaného. Cožpak ale takto nelze popsat i kombinaci vícero nápadů, které v daném pořadí ještě nikdo nesložil? Ovšemže můžeme, proto i samotné inspirování/kopírování je umění, které by se mělo cenit. Přebíráme-li cizí myšlenky, šíříme je tak dál k lidem, kteří by se třeba jinak k “originálu“ nedostali. A když se zadaří, další zkopírují nás a přispějí k dalšímu předávání. Obecně ve společnosti platí, že nepřipravujeme-li původního autora přímo o zisky, většinou se cítí více poctěn než uražen (viz třeba Tarantinovky, které jsou poklonou spaghetti westernům a hong-kongské filmové produkci). Zvláště pokud nezapomeneme zmínit jeho jméno.

Sám mám rád, když někdo používá a případně rozvíjí mé technologie v OFP či ARMA 2 enginu a s klidem přehlížím, že mě neuvedl jako autora. Stačí, že to vím já, ostatní by to beztak nezajímalo. Sám jsem byl stejný. Nikdo učený z nebe nespadl a najít hranici mezi inspirací a vykrádáním je tuhý oříšek, který trvá rozlousknout. Já měl štěstí na to, že jsem dostal včas lekci a ze svých chyb se poučil. Mnozí takové štěstí neměli a vesele si budou vykrádat okolí do doby, než je někdo donutí přestat – a ne všechny formy donucení probíhají jen domluvou. Svého počínání ale nelituji, snaha napodobit designově náročný layout stránek mě mnohému naučila a ačkoli jsem musel výsledek stáhnout, zkušenosti ve tvorbě webů mě zůstaly.

Celý náš lidský charakter není z velké části nic jiného, než kompozicí desítek až stovek jiných osobností. Vědomě či nevědomě, celý život se snažíme připodobnit se svým vytčeným vzorům a ideálům. David Backham se ostříhá do hola a davy mladíků se vzápětí nahrnou k holičům se stejným cílem. Michelle Obama si oblékne nápadité šaty a další den jsou ulice plné žen oblečených stejně. Vliv veřejných osobností je ale jen nepatrný zlomek v porovnání s tím, jak nás ovlivňují nejbližší. V dětství automaticky přejímáme názory rodičů, které si pak v sobě neseme zakořeněné dlouhá léta. Přátele se snažíme napodobit v tom, co se nám na nich líbí – ať už jde o módu, styl vystupování, řečové projevy nebo gesta. Zkuste si schválně zapátrat v paměti a přijít na to, kde jste vzali své nejpoužívanější hlášky. Pár z nich bude z filmů a zbytek tvoří něco, co jste slyšeli od kamarádů. Za sebe můžu říct, že mou osobou často používané výrazy „to je fér“ nebo „co je to za klauni“ z mé hlavy nepochází. Každý svým dílem přispívá k vývoji společnosti, aniž by si to vůbec uvědomoval.

Stejně jako na úrovni jednotlivce to funguje i na úrovni firem či států. Apple vydá iPhone a všichni chtějí dělat chytré telefony jako on. Asus přijde na trh s netbookem a najednou tu máme na výběr ze stovek malých přenosných počítačů. Je to ekonomické chování, kdy se snažíme hledat mezeru na trhu s malou nebo vůbec žádnou konkurencí. Daří-li se, ostatní zbystří a mezeru posléze zaplní úplně svými konkurenčními produkty, častokrát dokonalejšími než ten původní. Nerozhoduje, kdo je první, ale kdo je lepší. Můžete se ohánět patenty a žalobami, ale pokud nedokážete svůj nápad realizovat, máte smůlu. Neviditelná ruka trhu vás dostane. Microsoft budiž krásným příkladem, když ve svých počátcích kradl kde mohl (Apple, Xerox), ale na rozdíl od svých konkurentů dokázal své výsledky prosadit. V současnosti pro změnu triumfuje s Natalem, který je vlastně jen lépe zabaleným Playstation Eye od Sony.

Pravdou je, že všichni svorně přispíváme k jakémusi globálnímu vědění, které táhne naši civilizaci dál. Není tomu tak dávno, kdy byl svět rozdělen na nespočet lokálních oblastí – kmenů, měst, panství, států. Vzít nápad z jedné a vydávat ho pod svým jménem v druhé šlo bez následků, protože se o tom nikdo z první jednoduše nedozvěděl. Pak přišel informační boom a svět se stal jednou velkou vesnicí, kde nelze nic utajit na dlouho. A to je dobře. Šíření kulturních směrů ve středověku zabralo desítky až stovky let (jen renesance se táhla nějakých 300 let), zatímco dnešní sociální vlny v podobě blogů, MySpace, Facebooku a Twitteru přicházejí a odcházejí během měsíců. Žádná není revolucí, ale každá je nepostradatelným prvkem evoluce. Ani se nemusíme ovlivňovat přímo, stačí, když vycházíme ze stejného zdroje. Pak se vám může v hlavě zrodit stejná myšlenka, na kterou právě přišel po stejném uvažování člověk na druhé straně planety. Řeč je pro změnu o kolektivním nevědomí, které tu s námi už nějaký ten pátek existuje. Nějakých takových milion pátků. Stejné prvky vnímání a chování lze pozorovat už u pravěkých kmenů, ačkoli ty od sebe nijak opisovat nemohli. Jen měli podobné podmínky vývoje, stejně jako o několik tisíců let později vynálezci navzájem se předbíhající na patentových úřadech. Například Alexand Graham Bell a Elisha Gray si chtěli nezávisle na sobě patentovat telefon ve stejný den. Jméno vítěze znáte. Stejně jako to Cimrmanovo. Vsadím se, že i na toto téma už někdo článek napsal a pravděpodobně i lépe, než se dařilo mě v předchozích odstavcích. On předal své myšlenky dál, stejně jako já. O nic víc tu ani nejde.

Ná závěr tu mám pár mých oblíbených kopií/inspirací:

• G.I. Joe (film) – naivní vykrádačka Star Wars.
• Star Wars – jak přiznává sám Lucas, nechal se v mnohém inspirovat Pánem Prstenů.
• Pán Prstenů – Tolkien opisoval mimojiné z Beowulfa a nijak se za to nestyděl.
• Beowulf – je postavený na severských bájích, stejně jako Pán Prstenů.
• Severské báje – originál? Sotva, jen si to dál nepamatujeme.
• ‘Viva la Vida’ od Coldplay – velmi podobný kytarovému výstupu Jona Satrianiho. Kopírování? Kolektivní nevědomí? Kdo ví, ale Coldplay se mi líbí víc.
• Modern Warfare 2 – kterak pejsek s kočičkou smíchali Clancyho, Skálu, Generation Kill, Návrat Temného Rytíře a nezapomněli vykrást svůj vlastní první díl.
• Matrix – kultovní cyberpunkové sci-fi, které zastínilo i své japonské anime předobrazy (např. Ghost In The Shell).
• Reklama na Wii – styl reklamy na Mac, jen produkty jsou jiné
• When The World Ends – na závěr jedna moje komunitní mise do OFP. V mnohém je kopií další mise Hawk In Nets, která se inspirovala sérií Metal Gear Solid, a ta zase vychází z Terminátora, Útěku z New Yorku a kdo ví čeho ještě dalšího.