Karel Mořický

Jestli se někdy bude rekapitulovat vše, co bylo vydáno do Operace Flashpoint a přijde řada na nejlepší mise, rozhodně vím, které do této kategorie budou patřit. Vedle skvělých českých děl jako Hawk In Nets, Sestřelen nebo Tři Králové tam totiž po včerejší zkušenosti řadím i dílo od Brita THobsona s názvem Abandoned Armies (česky přeloženo jako „Opuštěná vojska“). V počítači jsem tu misi měl již nějaký ten měsíc staženou a kdysi dávno jsem ji i zkoušel, ale začátek mě nijak nevzal a tak jsem ji šoupnul k ledu na lepší časy. Chuť si ji zahrát mi oživil až nedávno Ježuro na ExKoflex fóru a já se opět vrhnul do postapokalyptického světa, kde neplatí žádná pravidla a přežije jen ten s větším zásobníkem.

Začátek rozhodně nebyl lehký, avšak technické problémy, kvůli kterým jsem na autora seslal nemálo nadávek a proklel jeho a celoé jeho příbuzenstvo na šest generací dopředu, se časem vyřešili a já mohl konečně beze zbytku nasát ponurou atmosféru příběhu.

O co vlastně jde? Představte si, že na jednom bezvýznamném ostrově nastane převrat a vlády se ujme brutální policejní ředitel Stamenov. Sověti tam pošlou svá vojska, aby ho zpacifikovala, a Američani podle tvrzení „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ udělají to samé a světový konflikt je na spadnutí. A pak už jen stačí náhodou sestřelit civilní letadlo a jaderná válka v plném rozsahu je tu. A pak ticho. Zbývající vojska na ostrově se v zájmu přežití spojí a zformují dvě velké a vyrovnané skupiny, vedené Stamenovovem a sovětským důstojníkem Andropovem. A hráč, bezbranný civilista, se vydává z bezpečí nedalekého menšího ostrova najít a zachránit svou rodinu.

To je ovšem jen začátek, protože po mnoha peripetiích a přestřelkách se z hráče stává vůdce odporu a stratégové si můžou libovat. K dispozici je celý ostrov rozdělený na sever a jih a pohyb není nijak omezený – jen nepřáteli. Velet partyzánům ovšem není žádná sranda, zbraní a munice je málo a města jsou dobře bráněna, o všudypřítomných konvojích ani nemluvě. Mise možná ani nebyla moc zábavná sama o sobě, ale snaha přemýšlet a dovést vlastní operaci k úspěšnému cíli byl dost dobrý důvod, proč v hraní pokračovat.Trvalo mi několik hodin, než jsem obsadil dostatek vesnic, abych si troufl vyzvat na souboj samotného Stamenovova, skrývajícího se za hradbami v dobře bráněném městě Chapoi. Letmý pohled na tamní obranu naháněl hrůzu – tanky, desítky příslušníků pěchoty, vrtulník. Stačilo však pár minut obcházet kolem a zkoumat mapu a slabé místo bylo nalezeno. Vzal jsem tedy loveckou pušku s 24 náboji, nechal skupinu na místě (umělá inteligence je umělá inteligence) a pomalu jsem se přibližoval ze severu, přískok za přískokem, až jsem se dostal na dostřel. A to byl začátek nejdelší a nejsložitější (a nejzábavnější) bitvy, kterou jsem kdy v Operaci Flashpoint hrál. Zprvu likvidace kulometčíků a Vulcan kanónu následovalo ostřelování osádky benzínové pumpy nad městem a pak i její samotná obrana (se statickým kulometem v ruce). Nepřátel pořád přibývalo, protože po napadení hlavního stanu se srojili všichni z okolních měst, ale i tak jim to nebylo nic platné. Popisovat celou bitvu by nemělo smysl, protože si zabrala celou hodinu herního času a více než dvojnásobek skutečného (ukládání a načítání). Ostřelovačku vystřídala útočná puška, se kterou jsem se přesunul do města a eliminoval záporáka, a nález opuštěného tanku M1 Abrams poté přinesl do bitvy úplně nový rozměr. Celé to pak vyvrcholilo mohutnou tankovou bitvou za přítomnosti obou armád a mého tanku. Obtížnost bitvy tak se stupňovala a její průběh by vydal na průměrný americký akční film, ale nejlepší na tom bylo, že režisérem a scénáristou nebyl autor mise, ale já sám. Jestli bude takových misí v Armed Assaultu víc, máme se rozhodně na co těšit. Já sám se na něco podobného již delší dobu připravuji, jen se strukturou celé kampaně místo rozsáhlé mise.

Ještě dodám, že misi jsem téměř přesně o půlnoci dokončil, avšak s tankem už nebyla taková sranda a velitelství druhé armády na severu padlo po pár minutách boje. Vřele doporučuji každému, koho mise z poslední doby nudí a chtěl by si zahrát něco, z čeho by i Viktor Troska bledl závistí.

Dnes je to přesně rok, kdy jsem po dlouhých měsících práce vydal svůj dosud největší projekt, misi When The World Ends pro Operaci Flashpoint. Příběh dvou pilotů provádějících černou operaci na území Ruské Federace mě stál mnoho úsilí a hodin strávených při jeho vytváření. Proto jsem byl rád, když nakonec veškerá práce nevyšla nazmar a dílo se dočkalo velkého uznání jak u nás, tak v zahraničí. Nemohu však popřít, že mě trochu zklamalo, když bylo mnohem vřeleji přijato právě za hranicemi a mezi českými hráči se dočkalo jen vlažnější odezvy.

Ještě před samotným zveřejněním jsem začal psát nástin příběhu k případnému prequelu, který jsem plánoval do pokračování Flashpointu Armed Assault. Paradoxně jsem začal koncem, tedy střetem dvou rivalů z WTWE, Aslana Radajeva a Marka Reynoldse, a k němu jsem postupně nabaloval dějové osy až do chvíle, kdy se vše spojilo dohromady a já dostal posloupný příběh plný zvratů, konfliktů a rozhodování. Zdálo se, že je vše připravené a nezbývá nic jiného než počkat do vydání samotné hry.

Ovšem stalo se něco, co mě donutilo přezkoumat kvality mého díla. Kamarádka, amatérská scenáristka, mi před časem dala přečíst svou povídku na motivy žoldnéřských válek v Africe a ta mě naprosto uchvátila. Ihned jsem začal plánovat scény jako ulité pro tropické prostředí Armed Assaultu a nakonec jsem dal dohromady příběh o nic méně napínavý a strhující než ten předchozí. Jenže nastalo velké dilema, a to který z nich je hodný zpracování a který bude muset putovat do koše. Času je málo a s přicházející maturitou ho nepřibude, takže nakonec budu rád, když se dostanu ke zpracování aspoň jednoho z nich. Jenže kterého?

Mám rád, když si můžu přečíst zajímavý román o agentech pohybujících se v naprostém utajení. Mám rád, když se na to můžu podívat ve filmu. Ale ze všeho nejradši mám, když se sám můžu vžít do jejich role v počítačové hře. První, která mě v tomto směru uchvátila, dokonce ani nebyla hra jako taková – jednalo se „jen“ o misi do hry Operace Flashpoint s názvem Hawk In Nets. Toto dílo bylo výrazně inspirováno zakladatelem tichých akcí obecně, slavnou sérií Metal Gear Solid od japonského tvůrce Hidea Kojimi. Bohužel pro mě byla tato hra zaměřena primárně pro hráče PlayStationu a konverzí na počítač prošly pouze první dva díly, staré více než pět let a v současné době už v podstatě nesehnatelné. První díl se mi doposud nepodařilo obstarat, druhý jsem však po dlouhém hledání našel a bez váhání koupil za nějakých dvanáct set korun. A že to za ty prachy stálo.

Celá série pojednává o boji speciálního agenta jednotky Foxhound, Solid Snakea, proti osnovatelům všeobecného spiknutí, kteří si říkají Patrioti. V druhém díle pracuje na vlastní pěst spolu se svým přítelem z první části, Otaconem, a snaží se likvidovat hrozbu Metal Gearů, typicky japonských kráčejících tanků napěchovaných zbraněmi. Hráčův postup je provázen dechberoucími videoscénami, které co do technického provedení a hudby převyšují mnohé akční filmy. Příběh je sice občas přitažený za vlasy, obsahuje pár nelogičností a spoustu nereálností, ale zatímco u jiných her by to mohlo být na škodu, tady ne. Všechny tyto banálnosti totiž utvářejí styl celého díla a vyzdvihují atmosféru do nepředstavitelných výšin. Komu vadí, že jeden z hlavních záporáků, Revolver Ocelot, dokáže v šedesáti letech vyskočit třicet metrů do kabiny Metal Gearu a jeho původní ruka byla nahrazena rukou Snakeova genetického bratra Liquid Snakea a začíná ho ovládat? Metal Gear Solid má prostě svůj vlastní svět a hráče do něj dokáže vtáhnout natolik, že přestane uvažovat o tom, jestli je něco možné nebo ne. Nakonec jediné dvě věci, které mi při hraní vadily, bylo ovládání a pohyb kamer. Zatímco časté střídání pohledů a občasná nemožnost spatřit nepřítele by šla ještě překousnout, maniakální rozvržení kláves mě po několika zuřivých momentech donutilo oprášit stařičký gamepad a hrát hru s ním (ale jelikož to nebyl gamepad z PlayStationu, dostal jsem šanci užít si ještě pár vypjatých chvil). Obě mise se mi podařilo dokončit za dlouhých devět hodin (zkušenější hráči se mi teď za to určitě vysmějí) a už teď hledám čas na to, abych si hru zahrál podruhé.

Velmi mě překvapilo, že z mého okolí pojem Metal Gear Solid až na jednoho člověka nikdo neznal a když jsem řekl tichá akce, všichni začali mluvit o Splinter Cellu (a ne všichni pozitivně). Nedalo mi to a hru si také sehnal a nainstaloval, avšak výsledek mě nijak zvlášť neuchvátil. Příběh podle Toma Clancyho vypadal slušně, ale spousta věcí chybělo nebo nebylo vysvětleno, takže sháním knihu, abych zjistil, jak to celé vlastně bylo. Hlavním hrdinou je Sam Fisher, agent odnože NSA zvané Third Echelon, avšak nemá tak dobře rozvinutý charakter jako Solid Snake a jeho motivy jsou „jen“ plnit úkoly, a to přesně danou cestou bez jakýchkoliv odchylek. Grafické ztvárnění je sice na mnohem vyšší úrovni, ale je příliš účelové a často se ztratí v nutnosti použít noční nebo termo vidění. Mise jsou tak malé a krátké, že jsem často ani nestihl pořádně nasát atmosféru a byl konec. Když to porovnám se sáhodlouhou misí na Big Shellu, kde jsem se do děje vžil naplno a hltal jsem i prosté rozhovory, tak Splinter Cell prohrává na celé čáře. Téměř úplná absence skrytých bonusů a vychytávek, které mě na MGS bavily nejvíc, a snaha brát všechno vážně a reálně mě jen utvrdily v názoru, že Solid Snake nemá konkurenci.

Pokud by někdo udělal hru s příběhem Metal Gear Solidu a ovládáním Splinter Cellu, měl by jistý úspěch zaručený. Škoda, že Hideo Kojima prohlásil, že Snakeovi příběhy jsou nyní výhradní výsadou PlayStationu. A tak nám, nekonzolistům, nezbývá nic jiného než s naprostým úžasem sledovat trailer k MGS4 a doufat, že se ještě dožijeme počítačů, které by něco podobného utáhly.

Na závěr se ještě nemůžu nezmínit o hře No One Lives Forever, která kromě Metal Gear Solidu paroduje úspěšně i Bondovky a další podobně zaměřené filmy.