Karel Mořický

Jste unikátní. Stejně jako dalších 6 798 534 012 obyvatel planety.

Každý po vás dnes chce, abyste byli originální. Nadřízení v práci, vyučující ve školách, přátelé, čtenáři na blogu a vlastně celá společnost. Není to nic jednoduchého, přesto s tím každý den žijeme a nijak zvlášť nás to netrápí. Ptáte se proč? Jak to, že pravidelně každý den netrávíme hodiny vymýšlením něčeho úžasně nového a nepoznaného, co dosud nikoho nenapadlo? Jednoduše proto, že z velké většiny originální nejsme. Ne tak, jak si myslíme.

Od ostatních kopíruje každý. Kdo kdy neopsal od kamaráda domácí úkol, nestáhl z internetu potřebné informace nebo nezaložil svou činnost na něčem, co viděl, slyšel, četl či jakkoli jinak vstřebal jinde. Neděláme to se zlým záměrem ublížit původním autorům, ale abychom ušetřili čas a námahu, kterou můžeme jinak nasměrovat jinam. Výčitky svědomí? Proč, dělá to tak každý. Někteří obratně, někteří už tak moc ne, ale pořád všichni. Vždyť jak se lépe učit a čerpat nové znalosti, než sledováním a napodobováním těch, kterým se to už úspěšně povedlo. Říkáme tomu “opičení”, protože je to přirozené chování lidoopů, ze kterých jsme se během stovek tisíců let vyvinuli (kreacionisté prominou). Mohli bychom tomu říkat i ”člověčení”, jenže to by nám v tom nesměli bránit od mala vštěpované morální zásady. Že napodobování jiných je špatné a kopírování rovná se krádež. Kdo se opičí, jako by se vracel několik generací dozadu na evolučním žebříčku. Nevrací. Jen to neumí a nechal se při tom chytit. Kdo se toho vyvaroval, neopičí se. Inspiruje se.

Inspirace je kopírování. Je to také svým způsobem krádež, avšak správně realizovaná a společensky přijatelná. Neprobíhá pouhou formou prostého Ctrl+C a Ctrl+V, kdy vezmeme dílo jiného autora a vydáváme ho za své vlastní. Ne, když se necháváme inspirovat, vybíráme si výsledky práce jiných, avšak zároveň je obohacujeme o další poznatky z naší hlavy. Hlavy, která jako houba nasává vnější podněty, nápady, obrazy, zvuky a pak je zpracovává. Naše poznatky tedy nejsou ničím jiným, než nashromážděnou kolekcí inspirací odjinud, které ve finále dáváme dohromady jako složitou mozaiku. Jeden kompletně převzatý nápad je kopie. Deset částečně převzatých nápadů, namixovaných v dokonalém souladu, je umělecké dílo. A jedenáct takových nápadů už může být zase nepřehledný chaos. Málo inspirace je průměr, moc inspirace je průser. Buď se bojíte použít fungující řešení používaná ostatními a lidem se výsledek vaší práce nedostane pod kůži, nebo takové řešení vezmete se vším všudy a zanedlouho se vám ozvou právníci originálního autora. Krásným příkladem poslední doby je třeba firma Pixar. V oblasti počítačové animace je to právě ona, která slouží jako etalon kvality a ostatní animátorská studia se nebojí těžit z jí zavedených standardů, zároveň ale láká spoustu amatérů, kteří se chtějí jen svézt na slávě (viz třeba Presto a jeho čínská kopie). Když se převratné nápady líbí publiku, stávají se z nich klišé překvapivě snadno. Však i mistr hororu Alfred Hitchcock kdysi prohlásil, že “Je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat.” Originalitu chápeme jako objevování nového a nepoznaného. Cožpak ale takto nelze popsat i kombinaci vícero nápadů, které v daném pořadí ještě nikdo nesložil? Ovšemže můžeme, proto i samotné inspirování/kopírování je umění, které by se mělo cenit. Přebíráme-li cizí myšlenky, šíříme je tak dál k lidem, kteří by se třeba jinak k ”originálu” nedostali. A když se zadaří, další zkopírují nás a přispějí k dalšímu předávání. Obecně ve společnosti platí, že nepřipravujeme-li původního autora přímo o zisky, většinou se cítí více poctěn než uražen (viz třeba Tarantinovky, které jsou poklonou spaghetti westernům a hong-kongské filmové produkci). Zvláště pokud nezapomeneme zmínit jeho jméno.

Sám mám rád, když někdo používá a případně rozvíjí mé technologie v OFP či ARMA 2 enginu a s klidem přehlížím, že mě neuvedl jako autora. Stačí, že to vím já, ostatní by to beztak nezajímalo. Sám jsem byl stejný. Nikdo učený z nebe nespadl a najít hranici mezi inspirací a vykrádáním je tuhý oříšek, který trvá rozlousknout. Já měl štěstí na to, že jsem dostal včas lekci a ze svých chyb se poučil. Mnozí takové štěstí neměli a vesele si budou vykrádat okolí do doby, než je někdo donutí přestat - a ne všechny formy donucení probíhají jen domluvou. Svého počínání ale nelituji, snaha napodobit designově náročný layout stránek mě mnohému naučila a ačkoli jsem musel výsledek stáhnout, zkušenosti ve tvorbě webů mě zůstaly.

Celý náš lidský charakter není z velké části nic jiného, než kompozicí desítek až stovek jiných osobností. Vědomě či nevědomě, celý život se snažíme připodobnit se svým vytčeným vzorům a ideálům. David Backham se ostříhá do hola a davy mladíků se vzápětí nahrnou k holičům se stejným cílem. Michelle Obama si oblékne nápadité šaty a další den jsou ulice plné žen oblečených stejně. Vliv veřejných osobností je ale jen nepatrný zlomek v porovnání s tím, jak nás ovlivňují nejbližší. V dětství automaticky přejímáme názory rodičů, které si pak v sobě neseme zakořeněné dlouhá léta. Přátele se snažíme napodobit v tom, co se nám na nich líbí - ať už jde o módu, styl vystupování, řečové projevy nebo gesta. Zkuste si schválně zapátrat v paměti a přijít na to, kde jste vzali své nejpoužívanější hlášky. Pár z nich bude z filmů a zbytek tvoří něco, co jste slyšeli od kamarádů. Za sebe můžu říct, že mou osobou často používané výrazy “to je fér” nebo “co je to za klauni” z mé hlavy nepochází. Každý svým dílem přispívá k vývoji společnosti, aniž by si to vůbec uvědomoval.

Stejně jako na úrovni jednotlivce to funguje i na úrovni firem či států. Apple vydá iPhone a všichni chtějí dělat chytré telefony jako on. Asus přijde na trh s netbookem a najednou tu máme na výběr ze stovek malých přenosných počítačů. Je to ekonomické chování, kdy se snažíme hledat mezeru na trhu s malou nebo vůbec žádnou konkurencí. Daří-li se, ostatní zbystří a mezeru posléze zaplní úplně svými konkurenčními produkty, častokrát dokonalejšími než ten původní. Nerozhoduje, kdo je první, ale kdo je lepší. Můžete se ohánět patenty a žalobami, ale pokud nedokážete svůj nápad realizovat, máte smůlu. Neviditelná ruka trhu vás dostane. Microsoft budiž krásným příkladem, když ve svých počátcích kradl kde mohl (Apple, Xerox), ale na rozdíl od svých konkurentů dokázal své výsledky prosadit. V současnosti pro změnu triumfuje s Natalem, který je vlastně jen lépe zabaleným Playstation Eye od Sony.

Pravdou je, že všichni svorně přispíváme k jakémusi globálnímu vědění, které táhne naši civilizaci dál. Není tomu tak dávno, kdy byl svět rozdělen na nespočet lokálních oblastí - kmenů, měst, panství, států. Vzít nápad z jedné a vydávat ho pod svým jménem v druhé šlo bez následků, protože se o tom nikdo z první jednoduše nedozvěděl. Pak přišel informační boom a svět se stal jednou velkou vesnicí, kde nelze nic utajit na dlouho. A to je dobře. Šíření kulturních směrů ve středověku zabralo desítky až stovky let (jen renesance se táhla nějakých 300 let), zatímco dnešní sociální vlny v podobě blogů, MySpace, Facebooku a Twitteru přicházejí a odcházejí během měsíců. Žádná není revolucí, ale každá je nepostradatelným prvkem evoluce. Ani se nemusíme ovlivňovat přímo, stačí, když vycházíme ze stejného zdroje. Pak se vám může v hlavě zrodit stejná myšlenka, na kterou právě přišel po stejném uvažování člověk na druhé straně planety. Řeč je pro změnu o kolektivním nevědomí, které tu s námi už nějaký ten pátek existuje. Nějakých takových milion pátků. Stejné prvky vnímání a chování lze pozorovat už u pravěkých kmenů, ačkoli ty od sebe nijak opisovat nemohli. Jen měli podobné podmínky vývoje, stejně jako o několik tisíců let později vynálezci navzájem se předbíhající na patentových úřadech. Například Alexand Graham Bell a Elisha Gray si chtěli nezávisle na sobě patentovat telefon ve stejný den. Jméno vítěze znáte. Stejně jako to Cimrmanovo. Vsadím se, že i na toto téma už někdo článek napsal a pravděpodobně i lépe, než se dařilo mě v předchozích odstavcích. On předal své myšlenky dál, stejně jako já. O nic víc tu ani nejde.

Ná závěr tu mám pár mých oblíbených kopií/inspirací:

• G.I. Joe (film) - naivní vykrádačka Star Wars.
• Star Wars - jak přiznává sám Lucas, nechal se v mnohém inspirovat Pánem Prstenů.
• Pán Prstenů - Tolkien opisoval mimojiné z Beowulfa a nijak se za to nestyděl.
• Beowulf - je postavený na severských bájích, stejně jako Pán Prstenů.
• Severské báje - originál? Sotva, jen si to dál nepamatujeme.
• ‘Viva la Vida’ od Coldplay - velmi podobný kytarovému výstupu Jona Satrianiho. Kopírování? Kolektivní nevědomí? Kdo ví, ale Coldplay se mi líbí víc.
• Modern Warfare 2 - kterak pejsek s kočičkou smíchali Clancyho, Skálu, Generation Kill, Návrat Temného Rytíře a nezapomněli vykrást svůj vlastní první díl.
• Matrix - kultovní cyberpunkové sci-fi, které zastínilo i své japonské anime předobrazy (např. Ghost In The Shell).
• Reklama na Wii - styl reklamy na Mac, jen produkty jsou jiné
• When The World Ends - na závěr jedna moje komunitní mise do OFP. V mnohém je kopií další mise Hawk In Nets, která se inspirovala sérií Metal Gear Solid, a ta zase vychází z Terminátora, Útěku z New Yorku a kdo ví čeho ještě dalšího.

Nedávno jsem si hledal jeden odkaz a kvůli tomu jsem procházel svoje staré příspěvky na různých diskusních fórech. Čím dál jsem putoval do minulosti, tím méně jsem přestával autora poznávat a nejednou jsem se za některé své výroky zastyděl. Ačkoli odkaz jsem našel, ze zvědavosti jsem ve čtení pokračoval a pozoroval své já až do nějakého věku 16-ti let, kdy jsem byl ještě mladý pubertální kolík. A uvědomil jsem si při tom, jakým vývojem jsem si prošel. A nejen to - zarazilo mě, že podobný vzorek chování vidím stále kolem sebe, když navštěvuji diskuze, blogy, videa a vlastně vše, na co lze nějakým způsobem reagovat. Výsledkem pak bylo rozdělení přispěvatelů do tří obecných kategorií podle jejich chování:

• Nejaktivnější - sem patří naprostá většina náctiletých. Cílem přispěvatele není ani tolik předat informaci, jako spíš reagovat okamžitě a na všechno. Není důležité, že sdělení se vůbec netýká tématu nebo obsahuje třeba jen prostou větu “První!” (viz komentáře videí na Youtube), vždyť jde přeci o budování respektu a když nejste vidět, tak na vás všichni kašlou. Nebo ne?
• Nejchytřejší - s věkem a zkušenostmi si lidi začínají uvědomovat, že honba za co největším číslem v počítadle příspěvků asi nebude to pravé ořechové. Mnohem víc je baví někomu smysluplně poradit nebo přispět ke zdárnému vyřešení problému. Zároveň ale často mají rádi poslední slovo a ve výměnách názorů jim jde o to ty druhé co nejprecizněji “setřít”, což mimochodem úspěšně aplikují na první skupinu. Tato kategorie je asi nejčastější, protože sem patří normální lidi, kteří nemají problém s komunikací a v internetové diskuzi vidí prostředek, ne cíl.
• Nejzkušenější - člověk poslední fáze už působí na internetu tak dlouho, že chápe opakující se cykly. Má vypozorováno, že se v daném oboru stále dokola objevují tytéž dotazy a necítí potřebu ztrácet čas reagováním na ně - vždyť dřív nebo později se objeví zástupce druhé kategorie a problém vyřeší. Velmi úzkou třetí evoluční vrstvu zajímají spíše komplexní problémy, jejichž podstata ještě není známa a jejím nalezením nejen že prokáže velkou službu tazateli, ale zároveň rozšíří i své znalosti.

Zamyslete se, v které škatulce vidíte sami sebe.

Videohry mě zajímají. Videohry mě baví. Videohry mě živí. Pryč jsou doby, kdy bylo tohle odvětví zábavy považováno za “kulturu kriplů”, hraní her je dnes už pro všechny. Holky, kluky, mladé, staré, aktivní, líné, normální, švihlé; nic nehraje roli. Není divu, že videoherní průmysl se už před časem stal výdělečnějším než filmový a hudební dohromady. A to by nebylo, aby si z toho dřív nebo později někdo nezačal pořádně utahovat.

“You’ve got filter power! Use it!“

Spisovatel a kreslíř. Tycho a Gabe. Modrý a žlutý. Jerry Holkins a Mike Krahulik. Nějakých jedenáct let zpátky, zatímco já se učil velkou násobilku a hraní na počítači pro mě mělo zanedbatelný význam v porovnání s Legem, se tihle dva rodáci z počítačového města Seattlu rozhodli začít vydávat komiks. Strip. Krátký, úderný, sarkastický. Oba byli vášniví hráči videoher, takže o tématu nejspíš dlouho přemýšlet nemuseli. A tak se zrodili Tycho a Gabe, dvě smyšlené postavičky nadšených hráčů komentující aktuální dění v herní branži. Vlastně ne úplně smyšlené, jelikož oba jsou alter-ega původních autorů, ačkoli to nebyl původní záměr. Proto také vypadají naprosto odlišně od svých reálných protějšků, přestože vlastnosti sdílejí podobné. A název Penny Arcade? To je jednoduše anglické označení mincových automatů. Krátké, úderné, sarkastické.

“Some people play tennis, I erode the human soul.“

Tycho, celým jménem Tycho Erasmus Brahe (shoda s dánským astronomem není náhodná), je ten bystřejší, klidnější a sarkastičtější z dvojice. Rád používá složité odborné termity termíny, zabředává do hlubokých filozofických úvah a vytváří složité propracované plány na úplné nesmysly. Často se stává, že přijde s nějakým chytrým nápadem, který mu pak Gabe totálně překroutí a shodí (viz sebeparodie). Mimo jiné vlastní harém robotických sexuálních otrokyň, je fanouškem Harryho Pottera, má nezdravý zájem o štíhlé žirafí krky a ve volném čase narušuje lidské duše.

“I wish I could hate you to death.“

Jonathan ‘Gabe‘ Gabriel je jin pro Tychův jang. Cholerický, zbrklý a podstatně excentričtější. Neustále na sobě nosí triko s Pacmanem a když se tato legendární postavička vyskytne v jeho dosahu, začnou se dít zvrhlé věci. Stejně jako jeho předobraz Mike Krahulik, i Gabe je povoláním komiksový kreslíř a jednou se dokonce pokusil založit vlastní komiks s psychologickým tématem. Máloco ale dokáže zastínit jeho triumf, když v roce 1984 zachránil svět před jadernou apokalypsou výhrou na Sovětským Svazem … v ping pongu.

(pokračování příspěvku…)

Pod nánosy prachu na tomhle webu už jde jen těžko najít, kdy se tu naposledy někdo objevil bez pocitu, že právě vytočil špatné číslo. A to včetně autora, který příliš zpohodlněl a místo psaní plnohodnotných článků se radši rozhodl vložit obličej do knihy a štěbetat o sto čtyřicet. A přitom na nedostatek témat bych si rozhodně stěžovat nemohl. Chtěl jsem psát o své chorobné závislosti na The Sims 2. Přestala. Měl jsem chuť rozepsat se o svých studijních úspěších. Přestaly. Plánoval jsem psát o svých rozmáchlých plánech pro ArmA 1, o svém bydlení na kraji civilizace v Mníšku pod Brdy, o prvotním nadšení z vaření. Všechno přestalo. Chtěl jsem psát.

Nepřestávej.

Facebook je úžasná věc na kontakt s přáteli i nepřáteli, jenže plnohodnotný blog nenahradí. Lidi nezajímá zeď plná písmenek, chtějí úžasné, barevné a pokud možno šokující pixely. Obrázky. Twitter naopak o textu je, ale 140 znaků je dobrých akorát k napsaní nějakého filozofického moudra a přihození odkazu navíc. Vlastní blog, s vlastním obsahem a ve vlastním designu jednoduše moderní nevlastní mikroblogy nehradit nedokáží. Zvlášť když chcete psát v osobitém makro stylu. A co víc - článek tu neotravují žádné mikroreklamy, makrokvízy, maxigalerie ani pidilidi. Nepřestávej. Akorát napsat něco kloudného je větší fuška, než někam plácnout větu a odeslat ji ven do světa, což je činnost jako stvořená pro nehorázně líného člověka. Jinými slovy pro mé já posledních měsíců. Několikrát jsem se dokonce přistihl, jak se přemáhám, abych vůbec nějakou mikrozprávu napsal, čili vyšší stupeň psychického flákání. A to si odporuje s makro stylem, který jsem si o několik řádků výše vysnil. Nepřestávej. Takže je na čase probudit se a začít něco dělat, protože tenhle blog tu nemám jako nostalgickou vzpomínku na staré časy.

Nastává doba na to oprášit starý kód a narvat do něj nějaká písmenka. Slova. Věty. Témata. Mikro i makro. Nepřestávej.

Topolánek nebo Paroubek? Clintonová nebo Obama? Pro radar nebo proti radaru? Xbox 360 nebo Playstation 3? V poslední době jsou v módě přímo ukázkově bipolarizované spory, které rozdělují okruh zájemců na dva znesvářené tábory. K ostrým slovům není daleko a různé intriky, podvrhy a lsti jsou na denním pořádku. Příznivci obou stran pevně věří, že jen oni mají pravdu a soupeř zásadně používá nekalé praktiky k tomu, aby pošpinil jejich svatý názor. Komunikační válka jak vyšitá.

Zatímco některé spory už skončily a jiné jsou mi úplně ukradené, jednomu jsem se přeci jen nevyhnul. Asi už tušíte, že řeč je o posledním zmiňovaném, který se týká dvou konzolí honosících se tvrďáckým přízviskem next-generation. S mým notebookem, který při vynaložení veškerého úsilí jen tak tak utáhne ne už zrovna nejnovější The Sims 2 můžu na nějaké nové herní PC tituly zapomenout a tak jsem se před nedávnem rozhodl vložit svou herní budoucnost do rukou jednoho z herních systémů příští generace. Ovšem kterého? Pro majitele bývalé vlajkové lodi od Sony, Playstationu 2, by se teoreticky mohlo zdát rozhodování jednoduché, ale není tomu tak. Časy se změnily a doba, kdy PS2 vládlo světu už je dávno pryč. A současné konkurenční prostředí ždíme z obou soupeřů to nejlepší i nejhorší takovým způsobem, že vybrat si není vůbec jednoduché.

Jak Xbox 360 od Microsoftu, tak Playstation 3 od Sony už jsou na trhu dost dlouho, aby bylo možné zhodnotit jejich klady i zápory. Jelikož ale nejsem hráč pravidelný a nemusím mít každou poslední vydanou pecku, moje požadavky jsou pravděpodobně odlišné od primárních cílových zákazníků. Spíš než na papírový absolutní výkon dám na ostatní parametry jako je výběr her, ovládání, hlučnost apod., protože zkušenost ukázala, že s vhodnou optimalizací může hra běžet a vypadat dobře i na jinak slabším stroji. A ačkoli to není moc praktické, často je mým závěrečným argumentem celkový pocit z prezentace a všeho okolo, což často dokáže zvrátit jinak předem daná rozhodnutí založená na racionálním výběru. Emocím jednoduše rozkazovat nejde.

Xbox 360

Nástupce nijak oslnivě úspěšného prvního Xboxu ukázal světu, že s dobrou prezentací a reklamní kampaní lze dělat zázraky. Svého šampiona zabalil do netradičně bílého designu s mnoha výraznými prvky, které už od prvního pohledu volají “kup si mě!” Ačkoli výpočetní výkon není nejslabší, největším plusem pro bezproblémový chod her je mnohem více podobnost s operačním systémem Windows. Díky tomu je konverze PC her na Xkrabici relativně snadný úkol a počet dostupných her je oproti konkurenci podstatně vyšší. Pro někoho jednoznačný důvod ke koupi, ne však pro mě, protože hry, které si hodlám časem pořídit, tedy Tom Clancy’s EndWar, Tiberium, Operation Flashpoint 2 a Mafia 2, čeká všechny multiplatformová budoucnost. Mnohem výraznější devizou Xboxu je rozsáhlá hráčská základna. Bohatým nastavením osobního profilů, systémem sdílených Achievementů (dosažených úspěchu/neúspěchů ve hrách) a snadnou komunikací s ostatními hráči dal Microsoft konzolovému hraní úplně nový rozměr a výrazně předběhl svého konkurenta. To vše samozřejmě zabalené do přehledného a líbivého záložkového menu přístupného kdykoli během hry. Dalo by se říci, že hráči jsou doslova hýčkáni všemožnými funkcemi, což je rozhodně nezanedbatelná výhoda. A pak je tu samozřejmě cena, která už při vydání nebyla nikterak vysoká a stále klesá podstatně rychleji než japonské konkurenci.

Ovšem stejně jako vše ostatní i tato konzole má dvě strany mince. Nejvýraznější slabinou je rozhodně hlučnost. Je pěkné, když si můžete zahrát jakoukoli z přehršle dostupných her, ale když vám do toho hučí konzole tak, že přestáváte slyšet jemnější zvukové detaily, hernímu prožitku to moc nepřidá. Mě osobně se taky nijak zvlášť nezamlouvá bílý vzhled Xboxu, a ačkoliv černá Elite verze už vypadá dostatečně elegantně, její cenová hladina je podstatně výše než verze obyčejné (neboli Arcade). Pak také existují problémy s totálním zaseknutím, po vzoru počítačových BSOD (Blue Screen Of Death) zvaných RROD (Red Ring Of Death), ale novější verze by už měly být v pořádku, takže v tomto případě bych se až zas tak nebál. Nakonec mi nijak zvlášť do ruky nesedl ani poněkdu těžkopádný gamepad s levou analogovou páčkou o něco výše ve snaze odlišit se od zažitého ovladače DualShock od Sony.

Shrnuto a podrtženo, Xbox 360 je skutečně nex-gen konzole, která ono next-gen prezentuje spíše chytrými nápady než výkonem. Pro mě však žádný z argumentů nebyl rozhodující, takže vše záviselo na tom, co předvede Sony.

Playstation 3

Když celosvětově prodáte tolik konzolí, že by jich na každého obyvatele této země přišlo 12, je velice snadné usnout na vavřínech. Přesně to se také stalo Sony, které si bylo až moc jisté svou fanouškovskou základnou a nástupce takřka monopolního Playstationu 2 obdařilo na začátku jen málo výraznými novinkami. Playstation 3, parametricky nejsilnější ze všech současných konzolí (osm jader je osm jader) stejně jako předchůdce spoléhá hlavně na budoucnost a jeho příznivci argumentují tím, že jeho potenciál teprve přijde. PS2 bylo na začátku také výkonné natolik, že nikdo neuměl jeho potenciál využít naplno a až během několika let se ukázalo, kam až jeho možnosti sahají. S největší pravděpodobností tomu u PS3 nebude jinak, ovšem zásadní rozdíl spočívá v tom, že konkurence staršího modelu byla v lepším případě směšná a něco podobného si mohl oproti současnému modelu dovolit. Je tak docela možné, že v momentě, kdy se začnou objevovat hry využívající skutečný výkon této nadupané mašiny, Microsoft představí nějaký Xbox 720 a vypálí tak Japoncům rybník. Krom toho Sony poněkud zaspalo dobu a až pozdě začíná uvádět uživatelské funkce, které už jsou u konkurence samozřejmostí, jako třeba již zmiňované menu přístupné i během hraní nebo profily skládající se z něčeho více než jen ze jména a obrázku. Vrcholem všeho je pak přílišná odlišnost od PC, což pro vývojářské týmy pracující na multiplatformové hře znamená dát dohromady tým, který se místo vývoji hry samotné bude zabývat pouze konverzí na PS3. Připočtěte k tomu absenci kompatibility s PS2 nebo vibračního ovladače a nabudete pocitu, že PS3 už vlastně tuhle válku prohrálo.

Samozřejmě že to až zas takovým fiaskem nedopadlo, ačkoli situace by mohla být lepší. Design konzole, ačkoli není tak výrazný jako u americké hračky, zůstává elegantní a výborně pasuje do obývacího pokoje stejně jako do kanceláře. Ovladač SIXAXIS je stejného tvaru jako jeho starší bratříček z PS2, snadno padne do ruky a svou nepatrnou hmotností dává zapomenout na to, že ho vlastně držíme. Velkým plusem je také přítomnost blu-ray mechaniky, což byl během zuřící války formátů blu-ray vs. HD-DVD dost riskantní kousek. Jak se nakonec ukázalo, sázka se vyplatila (kdo ví, jak velký podíl na tom nakonec má i PS3) a momentálně je konzole zároveň jedním z nejlevnějších blu-ray přehrávačů na trhu. Na první pohled by se to pro mě mohlo zdát jako zbytečnost, protože HD televizi ani monitor nemám a ještě hodnou dlouho mít ani nebudu, ovšem 50 GB dat je ve srovnání s 9 GB dost znatelný posun. Hlavní menu se všemi funkcemi je velice přehledné a líbí se mi víc než “dashboard” na Xboxu. Krom toho se v má plánované aktualizaci firmwaru dočkat přístupnosti i během hraní, takže odpadne nutnost shodit celou hru, abyste se k němu dostali. A když už jsem zmínil hry, nesmím zapomenout podotknout, že právě ty ovlivnily mou volbu nejvíc. Playstation 3 přišel na trh o rok později než Xbox 360 a sortiment her je podstatně užší, ovšem zato obsahuje titul, který jinde neseženu. Není žádným tajemstvím, že jsem před dvěma lety propadl slavné japonské sérii Metal Gear Solid a kvůli jejímu třetímu dílu jsem si dokonce koupil Playstation 2. Čtvrý, závěrečný díl jsem vyhlížel měsíce a když se tak přiblížilo vydání, většina argumentů pro Xbox 360 zbledla a ustoupila do pozadí. Stačilo pak kontaktovat mého výhradního dodavatele konzolí jagyho, shodou náhod majitele PS3 hledajícího finance pro svůj vůz, a konzole byla doma (respektive v práci).

Když se dva perou, třetí se směje. A Nindendo Wii, David mezi dvěma Goliáši, se směje dvakrát tolik, protože naprosto s přehledem (a bezmála 25 miliony prodanými kusy) kraluje trhu. Pro mě naprosto nezajímavá platforma dokázala dokonale zaplnit mezeru na trhu a oslovit hráče i nehráče mnoha originálními prvky, které z ní dělají pravděpodobně nejvíce “next” kousek ze všech současných herních systémů.

Konzole kromě výhod v podobě jednotného systému přinášejí i spoustu neduhů, mezi které patří hlavně takřka nulová přizpůsobitelnost obsahu. Žádné mody, žádné addony, žádné mise, nic takového bez počítače nevznikne. To je ale na úplně jiné povídání a když pominu malé (r)evoluce v podobě děl od Maxisu typu The Sims 3 a Spore, s hraním na PC jsem do budoucna skončil. Donekonečna vylepšovat počítač by se nakonec ukázalo jako mnohem nákladnější, než když si jednou za několik let seženu herní konzoli. A kdo ví, jestli vůbec to, když teď Metal Gear Solid došel na svůj konec.

P.S. Jsem pro radar, fandil jsem Clintonové a mezi Topolánkem a Paroubkem si vážně nevyberu.

Máje (májka) je kmen s chocholem ozdobených větví na vrcholu, který se staví na českých vesnicích každoročně 30. dubna. Principem stavění máje je uhlídat májku (vrcholový chochol) před mladými hochy s okolních vesnic. Jejich snahou totiž je májku porazit nebo odříznout vrcholovou partii a odnést do své vesnice. Poražená, nebo odnesená májka je pro danou vesnici velkou ostudou.

Toliko k strohé definici z české Wikipedie, realita je totiž mnohem více akční. V první řadě je nutné do toho všeho započítat tradiční oslavu pálení čarodějnic, která neuvěřitelnou shodou náhod probíhá ve stejný den jako výše zmíněná kriminální činnost. Řádění spojené s pálením všeho hořlavého, nehořlavého i vysoce toxického zajisté zná každý, proto není nutné se nijak složitě rozepisovat o podrobnostech. Nutnou podmínkou je banda patřičně naladěných a humoru se nebránících lidí, jakými designéři, grafici, programátoři a ajťák Bohemia Interactive Studia plus pár hostů rozhodně jsou. Mít přímo na firemním pozemku rybník, ohniště, dříví a několik dalších exotických předmětů a lokací je samozřejmě také jistá výhoda, která jenom vylepšila výsledný efekt. Oheň mocně plál, maso se opékalo, hudba hrála (většinou ve vokálním podání kolegy Chozého) a hlášky z Monty Pythonů padaly o sto šest, místy o sto sedm. Jak noc stárla, začalo se však schylovat k mnohem větší a odvážnější folklorní operaci, jež byla zmíněna v poněkud suchém úvodu. Vybavení a vystrojení proběhlo bez problémů a skládalo se z takových kuriozit, jakými byl například uniformovaný důstojník ČSLA, pouštně-lesně kamuflovaný velitel úderného družstva, temně černě oděná agentka jako vystřižená ze špionážního filmu a několika dalších, které v rámci utajení není možné veřejně sdělit.

Absence detailního průzkumu se ukázala býti jako závažný nedostatek, protože jsme měli jen zběžné informace o umístění dvou dostupných májek, v důsledku čehož jsme se podezřele roztříštěné formaci vydali nejdříve k té bližší. K našemu zklamání jsme pod ní našli obranné družstvo uprostřed grilovacího procesu, a tak jsme je vyhlásili za své spojence a zamířili ke vzdálenějšímu, leč hodnotnějšímu cíli v Mníšku pod Brdy. Dva a půl kilometrů v černočerné tmě bez baterky nebo jakéhokoli zařízení pro noční vidění byl zajímavý a místy i značně hlasitý zážitek, který skupina nebyla pro náročnost schopna dokončit vcelku. První úderné družstvo tedy dorazilo k podezřele opuštěné májce na náměstí, několika mocnými pokusy ji skolilo na zem a zahájilo evakuační proces. Ovšem májka se, jak už to tak bývá, skládá převážně ze stromu (barevné pentle a jiné dekorativní prvky nyní zanedbejme), což je hmotnost rozhodně větší než menší. Adrenalinová cesta zpět tak byla plná přestávek, čekání na ztracený druhý tým a setkání s několika náhodnými a značně vyjednodušenými obyvateli “nepřátelské” obce. Jestliže cesta dolů byla zajímavá, návrat zpět s kládou na rameni už byl úplně o něčem jiném. Snahy o ukončení operace byly naštěstí rychle umlčeny a tak jsme brzy stanuli vítězoslavně před prvním májkovým táborem, kde se nikomu nechtělo věřit, co za trofej se nám podařilo ukořistit. Po krátké přestávce na posilnění následoval návrat zpět na domovskou základnu a debriefing, neboli zhodnocení celé mise.

Abych tu shrnul, celá akce připomínala rozšířený multiplayerový mod Capture The Flag (CTF) s tím rozdílem, že “vlajku” nenesl jediný člověk, ale rovnou celé družstvo, a po návratu na domácí bázi (naštěstí) nezmizela a neobjevila se automaticky zpět na původní pozici. A příští rok ať se na nás těší sousední obec, jejíž májka je již dlouho opředena pověstmi o nedobytnosti. Nic netrvá věčně.