Karel Mořický

Klasické televizní stanice prakticky nesleduji, jen jednou za čas mě k obrazovce přitáhne nějaký film, který jsem dlouho/ještě neviděl a zároveň o něj nestojím natolik, abych si ho musel půjčit. Jedinou výjimku tak tvoří dvojice House a Kraus, které musím vidět každý týden a minutí byť jen jediné jedné epizody má většinou za následek traumata a probdělé noci. Zatímco první seriál, Doktor House (House M.D. po emericku), je poctivý seriál se vším všudy, pořad Uvolněte se, prosím, moderovaný Janem Krausem, je česká obdoba úspěšné late night show (taktéž po emericku). A není náhodou, že oba zmíněné pořady mají společné to, že se točí kolem jednoho drzého týpka, který se s nikým a ničím nemaže, skáče lidem do řeči a pokaždé musí mít poslední slovo.

Po tomto stručném, léč výstižném úvodu, snad není nutné zmiňovat, kam vlastně mířím. Když jsem se před pár měsíci nastěhoval do Prahy na kolej, jedna z prvních myšlenek byla „Konečně budu moci zajít na Krause naživo“. House naživo bych taky rád, ale když pominu fakt, že natáčení seriálů není běžně veřejnosti přístupné, stále by zůstával menší problém o délce něco málo přes osm tisíc kilometrů. Takže bohužel, House byl ze hry. Ne však Kraus, jehož pořad se natáčí každý čtvrtek v divadle Ponec, tedy jednu jízdu busem, pár stanic metrem a kousek pěšky od strahovských kolejí (a vzdušnou čarou sotva čtyři kiláky). Samo sebou nejsem jediný fanda tohoto pořadu v naší malé republice, což mělo za následek tučný text VYPRODÁNO u všech prosincových představení, ještě pro jistotu psaný kapitálkami a v jasně rudém provedení. Shodou náhod se však po čase objevila dobrá zpráva v podobě jednoho představení navíc a já si tak mohl jít v půlce listopadu koupí lístky. Ale ačkoli jsem přišel více než hodinu předem, musel jsem se spořádané postavit do nově se rýsujícího útvaru zvaného fronta. Nemá cenu to dál protahovat, lupeny jsem nakonec získal (místo plánovaných šesti jsem koupil jen čtyři, více na osobu není povoleno; a to, že jsem úplně zapomněl na magickou moc zelené karty ISIC, tu radši ani nebudu rozpatlávat) a ve čtvrtek 13. prosince jsem tak mohl s kamarádem zamířit v brzkých večerních hodinách k divadlu Ponec.

Původně jsme sice měli jít čtyři, ale virová nákaza má v prosinci žně a krom jiného tak způsobila, že se kamarádka s přítelem nemohli dostavit. Což jsem v danou chvíli nevěděl, a tak jsem je při čekání ve vestibulu stále vyhlížel. Sebevědomě jsem se přitom procpal plným sálem až ke dveřím do sálu, abych nakonec zjistil, že se vše odehrává v úplně jiném sálu (pokud plánujete zajít na natáčení také, čekejte u dveří nalevo ;). Když nás nakonec pustili dovnitř, na chvíli mě zarazilo, že je vše v reálu tak malé. Celé „jeviště“, slavná červená pohovka i muzicírantský koutek vypadaly jako zmenšené podoby toho, co je vidět v televizi. Mezi samotným stolem a první řadou diváků je sotva pět metrů, což na velikosti také nepřidává. Stále si nedokážu vybavit, jak to tam asi muselo vypadat, když se tam odehrávaly bahenní zápasy nebo různá taneční vystoupení (o medvědech ani nemluvě). Jelikož lístky nejsou na konkrétní sedačky, měly jsme ve výběru volnou ruku a zaujali jsme místa ve druhé řadě. Miniaturnost se projevila i na celkové ploše sedaček a opěrátek a v kombinaci s mými 190 centimetry to mělo za následek vše, jenom ne ono očekávané uvolnění. Tedy aspoň fyzicky, protože psychicky jsem se uvolnil více než dostatečně. Hosty pořadu byli Václav Havel, Stanislav Stránský a Angela Rogner. Náš exprezident se však nemohl kvůli chatrnému zdraví dostavit osobně, a tak jsme první třetinu strávili sledováním obrazovky. Pana Havla jsem vždycky respektoval a jako prezidenta jsem ho měl nejradši, ale co si budeme namlouvat, do zábavního pořadu se moc nehodí a do „drzé“ show už vůbec ne. Druhý host, předseda Sdružení bývalých politických vězňů, oproti tomu sršel vtipem a nuda rozhodně nebyla. Ovšem to nejlepší nás čekalo až nakonec, kdy přišla na řadu Angela Rogner, Rakušanka žijící ČR a tlumočnice u evropského soudu v Lucemburku. Obvykle mívají třetí hosté nejmenší prostor, ovšem nyní to bylo právě naopak a osobně doufám, že na tom výsledný sestřih nic nezmění (psáno ještě před vysíláním 21.12.2007). Po „oficiálním“ skončení, jak ho vidíme v televizi, však show pokračovala dál, jen s tím rozdílem, že se kamery obrátili do rázem osvětleného hlediště a chytaly záběry rozesmátého publika, zatímco Jan Kraus pokračoval v rozhovoru.

I přes absenci hudební vsuvky (Kraus Jr. chyběl úplně) a svým způsobem i prvního hosta jsem se nakonec uvolnil a dobře se bavil. Je to úplně jiný zážitek, když si Jan Kraus stoupne tři metry od vás a začne vykládat, než když ho vidíte jako snůšku pixelů na obrazovce televize nebo monitoru. Rozhodně doporučuji i přes to, že získat lístky není žádný med (například na leden bylo vše vyprodané už v den, kdy začal prodej), že sedačky jsou pro osoby vyššího vzrůstu krajně nepohodlné a hlavně přes to, že až do poslední chvíle nemáte tušení, co za hosty vlastně při natáčení bude.

Rád bych se omluvil zas svou čtyřměsíční nepřítomnost, způsobenou prodlouženými letními prázdninami mezi střední a vysokou školou. Stalo se toho během nich spousta a určitě by to vydalo na několik samostatných příspěvků (které jsem také několikrát načal, avšak nikdy nedokončil), ovšem nyní je už na ně pozdě, a tak se pokusím o jakési závěrečné shrnutí. Takové filtrování bude mít samozřejmě za následek, že mnoho jinak zajímavých věcí zůstane opomenuto, což je jen další neblahý důsledek mé Ledabylé Letní Lenosti™.

HP poprvé

Když ke konci července vyšel nový Harry Potter, jako fanda knižní série jsem pochopitelně neváhal a knížku přečetl. V mnoha ohledech mě příjemně překvapila, protože Rowlingová konečně vtiskla příběhu opravdu temnou stránku a já se každou chvíli bál o nějakou svou oblíbenou postavu. Jelikož jsem po letech spekulací a odhadů sám došel k různým možným i nemožným verzím rozuzlení, často jsem sám sebe našel, jak nahlas říkám „Přesně tohle jsem čekal“ nebo „Já to celou dobu věděl“ (na druhou stranu překvapených výkřiků typu „Aha!“ a „Páni!“ jsem si taky užil dost). Nejen to – jelikož jsme knihu četli zároveň se sestrou a sestřenicí, poslouchal jsem i jejich hlasité komentáře příběhu a bylo těžké si navzájem nevyzrazovat, co bude dál. Samozřejmě že když jsme všichni přečetli určitý bod, následovala vášnivá diskuze o tom, jak se nám to vlastně celé vyvíjí. A že to šlo kupředu pěkně svižně. Místo tradičního schématu otevřené války jsme se dočkali mnohem plíživější a nebezpečnější varianty loutkohry ve Voldemortově režii a paranoia byla na každém kroku. Ovšem čím více se stránky přelévaly na levou stranu, tím více jsem se nemohl ubránit dojmu, že se něco nepovedlo. Snad nebude vadit, když prozradím, že Harry s Ronem a Hermionou v tomto díle školu navštěvovat nebudou a místo toho budou vést svůj boj skrytě. To, že Rowlingová dala sbohem příběhu založeném na životě v Bradavické škole by ani tolik nevadilo, ovšem fakt, že je celý příběh stále rozložený mezi zářím a červnem už trochu na obtíž bylo. Zatímco dříve byly mezery mezi jednotlivými příběhovými posuny vyplněny obyčejnou návštěvou školy (díky tomu nebylo nutné vysvětlovat, co se dělo při náhlém skoku o několik týdnu vpřed), v tomto díle už tento jednoduchý trik použít nešel. Respektive neměl by, protože použitý je a to dost chatrně, což považuji za největší slabinu sedmého dílu. Velké finále mělo ale rozhodně šťávu a i když pár postav by si zasloužilo mnohem více epický či hrdinský konec, nemůžu mu nic moc vyčítat. S odstupem času určitě ne, ale v okamžiku, kdy jsem dočetl poslední stránku, jsem se cítil poněkud okraden. Řada vedlejších dějových linií zůstalo neuzavřena a mnoho tajemstvích zůstalo neodhalených.

Mírné zklamání z toliko očekávané knihy vyústilo v to, že jsem na internetu vyhledal neoficiální alternativu sedmého dílu nazvanou The Seventh Horcrux (v češtině Sedmý Viteál), jejíž autorkou je Melindaleo. Tato neoficiální verze čítající 34 kapitol se na internetu objevila dva měsíce před plánovaným vydáním sedmého dílu a i přes zjevné důkazy neoficiality (včetně samotného prohlášení autorky) se začaly šířit fámy o tom, že by to snad mohl být opravdový závěr série. Není se tak čemu divit, že jsem se po nenaplněném očekávání z originálu obrátil na tento amatérský kousek v naději, že snad splní má přání. Paradoxně mě jeho čtení postupně utvrzovalo v tom, že ten originál vlastně nebyl až zas taková katastrofa. Nemůžu říct, že by tento příběh byl vyloženě špatný a objevilo se v něm dokonce několik momentů, které výrazně převyšovaly své protějšky z pravého pokračování; ano, opravdu je tam na začátku spousta momentů, které jsou v obou knihách stejné – až jsem se divil, kolik toho dokázala autorka uhodnout), ovšem výsledek držel pohromadě jen velmi sporadicky. Tam, kde Rowlingová navodila pocit strachu a osamění, tam se Melindaleo zaměřila na city našeho brýlatého hlavního hrdiny. Což nezní špatně jen do té doby, než se celý příběh zvrhne v love story mezi Harrym a Ginny a bez větších změn se tak odvíjí až do konce. Takže zatímco předtím jsem trousil hlášky překvapení a ohromení, nyní mě spíše místy napadaly věty typu „Co to proboha čtu?“. No prostě mizérie (na druhou stranu musím uznat, že Snot, jedna z nových postav, mě doslova okouzlil).

Autorem přiloženého obrázku je elspethelf.

HP podruhé

Druhé „hápéčko“ se nemá se slavným kouzelníkem nic společného, ovšem magické je dost. Řeč je o notebooku, který jsem o prázdninách po dlouhých týdnech náročného vybírání sehnal – Hewlett-Packard Pavillion dv6470. Ve své cenové kategorii jednoznačný favorit jsem si pořídil kvůli práci a škole a ačkoli jsem měl nejdříve obavy ohledně výkonu, teď svého rozhodnutí nelituju a nedám na něj dopustit. Malá elegantní krabička vybavená webkamerou a dálkovým ovladačem se ukázala býti jako velmi výhodná investice, protože jsem na ní bez problémů rozběhal vše, co jsem potřeboval pro práci a dokonce i něco navíc. Rozhodně můžu doporučit (jak už jsem udělal v případě dvou kamarádů, z nichž jeden už svého Pavilliona má a druhý si ho co nevidět sežene taky), protože ať už jde o výdrž, tichost, kvalitu obrazu a zvuku nebo výbavu, ve všech směrech je na výborné úrovni. A ani obávané Windows Vista (ve verzi Home Premium) nejsou takové absolutní zlo, jak se všude píše, a popravdě jsem si na ně i docela zvykl. Ve skutečnosti je tam několik málo vylepšení, která jsou svým způsobem návyková a které mé podvědomí marně hledá i při práci se staršími XP.

BI

Na závěr se nemohu nezmínit, že poslední týdny prázdnin jsem strávil v mýty opředené centrále Bohemia Interactive v Mníšku pod Brdy. Moje skromná úloha tam spočívala v designování všeho možného i nemožného pro mnohými proklínanou hru ArmA a její dosud nevydané pokračování. Po pěti letech strávených v komunitě bylo příjemnou zkušeností dostat se mezi profíky, kteří svou práci výborně znají. Nebyl tak sebemenší problém požádat o nový skriptovací příkaz či model, který následně otevřel nové možnosti při navrhování misí – prostě splněný sen každého, kdo se kdy jen nachomýtl k tvorbě misí. Mnohdy jsem dokonce zůstával ohromen nad tím, co vlastně engine ArmA umí, ale čeho si nikdo na první pohled nevšimne. Což je dost možná důvod, proč mezi určitou částí hráčské komunity stále panuje přesvědčení, že BI je jen banda lenochů, co neumějí nic jiného než produkovat nehorázné množství bugů, kašlat na hráče, vymýšlet ptákoviny nebo programovat dementní AI. To samozřejmě není pravda. Ve skutečnosti nám totiž z výše uvedeného jde jenom vymýšlení ptákovin, jeden slovenský kolega by mohl vyprávět. Ostatně i mě samotného napadla řada utopických návrhů, ale třeba takové dynamické opadávání listí na stromech jsem se radši ani nepokoušel prosadit, neboť by mi hrozilo vážné riziko defenestrace. V každém případě se na výslednou podobu ArmA 2 těším, protože z toho, co jsem viděl, mám rozhodně dobrý pocit (i když o pocity nezaujatého pozorovatele jsem už přišel dávno).

Rozbořenými ruinami staré stalingradské továrny se rozléhá zvuk sirény. Její drásavý tón burcuje skupinu lidí v uniformách, kteří na nic nečekají a dávají se do pohybu. Vědí, že jejich nepřítel právě dělá to samé. Každá sekunda je teď drahá. Zkušený ostřelovač s mnoha zářezy na pažbě se vydává točitými schody do patra. Jeho zarostlá tvář už pamatuje mnoho bitev, a tak není divu, že jako jeden z mála postupuje s ledovým klidem. Jeho společníci o patro níž jsou naproti tomu úplní zelenáči, kteří se do víru bitvy dostali poprvé. Postupují zbrkle a neopatrně, a tak není divu, že se v okamžiku dostávají pod palbu nepřítele. Mají štěstí, nikdo z nich není zasažen a všichni se tak stačí doplazit do úkrytu. Mladá dívka, která se ještě donedávna děsila při každém pomyšlení na boj a při výstřelu ze zbraně téměř omdlévala, nyní zkušeně zaujímá místo u díry ve zdi. To se ukazuje jako skvělý taktický tah, protože má protivníky jako na dlani a okamžitě je zasypává dávkou střel. Dva její společníci využívají okamžiku a postupují vpřed. Podlaha je posetá vysypanými dlaždicemi a všemožnými hadry, což se stává jednomu z bojovníků téměř osudným. Jeho nohy sklouznou po nejistém povrchu a on padá k zemi, jen tak tak se stačí zorientovat a skrýt se za barel. Jeho druh už takové štěstí nemá a je zasažen dřív, než stačí zalehnout. Válka není fér. Venku před budovou se už obě vojska také setkala. Přestřelka byla rychlá a ostřelovačův tým při ní utrpěl těžké ztráty. Pouze jeho mladší bratr se dokázal v tom zmatku skrýt, ovšem nyní je držen v šachu nepřítelem a nemůže dopředu ani zpět. Zevnitř budovy se opět ozve střelba – to když se nepřítel snaží prorazit obrannou linii. Jeho narychlo uspořádaná akce ale nevyjde, přesto obě strany přicházejí o jednoho muže. Dívka nyní zůstává osamocena u díry ve zdi a padá na ni beznaděj. Ví, že proti ní stojí přesila, a také ví, že většina jejího týmu už padla. To jsou ty chvíle, kdy už můžete doufat jedině v zázrak. Na druhé straně zdi, na čerstvém vzduchu, se mladíkovi honí v hlavě stejné věci. Nepřítel ho chvíli co chvíli zasypává salvami střel a pokaždé, když se tak stane, se o několik kroků přiblíží. Jedno letmé vykouknutí, při kterém spatří pohyb jen pár metrů před sebou, jen dokáže bezvýchodnost situace. Ovšem spatří i další pohyb, v dřevěném průchodu nad sebou. V úzké škvíře po vypadlém prkně se objeví dlouhá hlaveň a padnou dva jisté výstřely. Zázraky se dějí! Mladík poznává tvář svého bratra, ostřelovače, který vzápětí mizí zpět v budově. Zakrátko poté se vynoří ze dveří o patro níž a směle postupuje vpřed. Přichystá nepříteli pořádné překvapení, když mu vpadne do zad, a zachrání obklíčenou dívku. Happy end.

Ne, tohle opravdu není žádný historický dokument o dobývání města na Volze. Je to jen krátký záznam jedné z bitev, která proběhla na paintballovém hřišti v Raspenavě, kde jsme uspořádali akci P.A.M.R.D.. Nehledejte v tom nic sprostého, je to pouze zkratka pro Paintballovou Akci Maturantů Roku Dvatisícesedm. Z původní dvacítky bojovníků nás nakonec dorazilo „jen“ 13, což v omezeném prostoru hřiště vystačilo na hodiny zábavy a kýbl potu. Pro velký úspěch tohoto válečného tažení si ho za měsíc zase zopakujeme, tentokrát ale na podstatně rozmanitějším hřišti v Mimoni.

Ještě dodám, že onen zarostlý ostřelovač (přezdívaný „Krakonoš“) je organizátor celé akce Tali a že já jsem byl ten, kdo padl při nepřítelově snaze o proražení obranné linie.

Už mě vážně unavovala ta omezení na Českém hostingu a spolu s plánovaným redesignem přišla na řadu i nová doména. Vybrat umístění bylo snadné, dobré zkušenosti s webem Taktické OPerace 1 vyústili v jasné vítězství webhostingu Hukot.cz. Kvalitní služby za rozumnou cenu, minimum omezení a ochotná podpora – oproti předchozímu hostingu samé novinky. S přesunem webu nebyl žádný problém, kopírování databáze mi ale rychle přelezlo přes hlavu a nebýt Steneho (správně vyslovováno Stenete, ale absence diakritiky udělala své), nejspíš bych sem sotva dokázal dostat všechny příspěvky včetně komentářů. Patří mu velké dík.

Ohledně vzhledu – už mě unavovaly ty minimalistické struktury, které jsem používal doteď (hlavně ta předchozí splácanina byl jeden velký omyl), a tak jsem se rozhodl trošku rozšoupnout. Komiksové téma mě napadlo náhodou a hodlám ho ještě využít, ovšem byl bych nerad, kdybyste vzhled stránek přirovnávali k Sin City (jak už někteří udělali). Pokud je tento nadmíru povedený film jediným vaším setkáním s komiksem, pravděpodobně se tomu nevyhnete, ale pokud jste kromě filmu četli i komiks a k tomu i komiksy jiné, na první pohled vám bude jasné, že prvků ze Sin City je tu pramálo.

Kvůli novému vzhledu jsem odkládal pár článků, jako například o mých názorech na hru S.T.A.L.K.E.R nebo o akci P.A.M.R.D., tak se mi je snad podaří v blízké době doplnit. To je zatím vše a doufám, že se vám současná podoba stránek bude líbit.

5. dubna i můj blog zavítal na internetovou nuda pláž a celý den byl kompletně svlečený z CSS stylů. Tak zas za rok.

Tady měl být původně článek o hře Command & Conquer: Tiberium Wars, kterou jsem si před pár dny koupil (ale předobjednal už před několika měsíci) a nad kterou jsem strávil nemalou část víkendu. Její zhodnocení mi ale nepřišlo jako zajímavý námět na další příspěvek, ovšem při sledování arcizloducha Kanea mě napadlo podívat se na zoubek všem mým oblíbeným záporným postávám z her a filmů. Vybrat nejďábelštější a nejambicióznější desítku bylo těžké a na mnohé zajímavé lotry se nedostalo, proto se nedivte, kdybych během následujících dnech záhadně beze stopy zmizel.

• Kane (Command & Conquer) – již zmiňovaný vůdce fanatického Bratrstva Nod je zcela jistě nejdůležitější postavou herní série Command & Conquer. Dvakrát byl poražen a zabit, dvakrát vstal z mrtvých a ohrozil celou naši zelenou (nikoli modrou) planetu. Nemusíte stejně jako já před pár lety umět anglicky ani slovo, ale jeho podmanivý hlas a mesiášský vzhled si vás stejně dostanou. Není divu, že Bratrstvo nikdy nemělo problémy s náborem do svých řad. One vision, one purpose!
• Darth Vader (Star Wars) – mohl jsem jako fanda Hvězdných válek obsadit na druhou příčku někoho jiného než sithského Lorda, jehož celou rodinu provází Síla? Ať už měl na sobě svůj hrozivě černý oblek nebo vypadal jako mladý a ctižádostivý Anakin, pokaždé jsem si ho oblíbil. Nejvíce však v závěrečném díle nové trilogie, kde jsem konečně pochopil jeho motivy a zjistil jsem, že bych asi v jeho kůži jednal stejně.
• Nina Myers (24) – o „Dvacet čtyřce“ už jsem tu jednou básnil a tak není divu, že se do první trojice dostala i chladná zrádkyně z této serálové série. Celý první den kryla Jacku Bauerovi záda, přežila vlastní smrt a odhalila nejednoho zrádce, aby těsně před koncem vyšlo najevo, že tou pravou zrádkyní byla ve skutečnosti ona. Bez kapky soucitu při útěku zabila Jackovu ženu a stala se tak pro něj cílem číslo jedna. Bylo tedy jen otázkou času, než se štěstí obrátilo proti ní a při dalším nepovedeném útoku byla chladnokrevně popravena. Nelitoval jsem jí.
• The End (Metal Gear Solid 3) – herní série Metal Gear Solid je známá především vypracovanými duely, takže v ní nebyla nikdy o pořádné lotry nouze. Žádný mi v paměti ale neutkvěl tolik jako přestárlý ostřelovač The End, se kterým jsem bojoval na život a na smrt téměř tři celé hodiny v nádherném a zrádném prostředí ruského pralesa. Na konci mi ho pak bylo skoro líto.
• Generál Alexej Vasilijevič Guba (Operace Flashpoint) – velitel sovětských invazních sil na Maldenských ostrovech s bohatou praxí v oblasti ústní hygieny. Na scénu přichází sice až v pozdější části hry, zato si ale hned v prvním kontaktu vyhrožuje americkým vojskům a myslí to smrtelně vážně. Jeho Ruština zní agresivně a nebezpečně, minimálně do jeho prvního setkání s majorem Gastovským. Podle mého nejlepší záporná postava z českých her, ať už si příznivci Mafie budou namítat cokoli.
• Bill (Kill Bill) – trošku jiný typ lotra než předchozí individua. Ačkoli nechal povraždit všechny účastníky jedné svatby, je Bill pořád jen obyčejný člověk bez armády za zády. Při závěrečném rozhovoru s Nevěstou jsem jeho řeči hltal tak, že jsem i zapomněl, proč tam vůbec přišla (tj. zabít ho). Jestli že mi bylo The Enda líto, v Billově případě jsem dokonce doufal, že to půjde vyřešit i jinak než smrtí. Přesto byl jeho odchod důstojný, ne jako té jednooké bestie.
• Jonathan Doe (Se7en) – masový vrah s dětsky bezelstnou tváří Kevina Spaceyho udělal hlavnímu hrdinovi ve filmu Sedm peklo. Kvůli těm, co film neviděli, tu nebudu zmiňovat proč, ale věřte, že většího parchanta byste jen těžko pohledali. Jedna věc je nechat anonymně likvidovat miliony, něco jiného ale je, když se vám zloduch začne míchat do osobního života s cílem vyřídit vás.
• Jean-Baptiste Emanuel Zorg (Pátý element) – Gary Oldman je herec pro mizery jako stvořený, což dokazují i jeho další skvělé role v Leonovi nebo v trojce Harryho Pottera. Přesto myslím, že nejlepší výkon podal v této šílené sci-fi z 23. století, kde jenom srší nadsázkou a humorem, přesto mu ale věříte, že to celé myslí vážně.
• Dr. Ivo Robotnic (Soník) – jako malý kluk jsem každé ráno sledoval dobrodružství ježka Soníka a na jeho odvěkého nepřítele jen tak nezapomenu. Nevadí mi, že byl příběh pokaždé úplně ujetý a Robotnik neměl nikdy šanci zvítězit, ale od kresleného seriálu jsem ve svých dětských letech ani nic jiného nečekal. Na tohoto mizeru s automatizačními choutkami tehdy neměl nikdo – ani kačer Hamoun nebo Rita ze Strážců vesmíru.
• Miguel Bain (Nájemní vrazi) – na konci nejlepší desítky vévodí poměrně neznámá postava cholerického Mexičana z ještě méně známého filmu. Když ale napovím, že je ztvárněna skvělým Antonio Banderasem, už to o postavě leccos vypovídá. Svou roli mladého a mírně ujetého hajzla dokonce zastínil celkem průměrný výkon klaďase Slye Stallona a byl mu více než kvalitním oponentem.

Možná bych se tu mohl rozepsat ještě o žebříčku nejhorších záporáků, ale myslím, že takové komické figury jako Hannibal nebo veškerý digitalní bestiář z Van Helsinga si mou pozornost ani řádky v tomto článku nezaslouží.