Karel Mořický

English

Monday 9.07. 2012, 22.00 | Misc | Comments (1)

My twitter is in English, my Facebook is in English, my job is in English, my life is in English. I see no reason why my web shouldn’t be in English as well. Don’t expect any Hemingway from me, after all I’m mostly using the spoken form and my writing is a weird combination of high school lessons, TIME magazine and the internet comments. But for the sake of consistency, I’ll be no longer writing articles in Czech and will continue internationally (given the frequency of my previous efforts, it can hardly be called writing anyway).

English

While I updated Projects and Profile sections, I’m certainly not planning to translate all previous blog posts. To avoid confusion, I just placed a subtle warning on every article start with link here.

Sony Tablet S

Tuesday 24.01. 2012, 11.44 | Misc | Comments (1)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Nápady mají poločas rozpadu v řádech minut. Když mě napadne něco úžasně geniálního, šance je, že za pět minut už o tom nebudu ani tušit. Co si nezapíšu, neexistuje. Jistě namítnete, že stačí mít po ruce papír s tužkou a myšlenky jsou opět srovnané. Jenže kvalita papíru je přímo úměrná četnosti použití, což v mém případě v minulosti vedlo k pořádnému chaosu. Žijeme v 21. století, technologie postupuje mílovými kroky, tak proč si nevést poznámky digitálně?

Nebýt Steva Jobse, tak jsem se podobné otázce pousmál a vrátil se k čmárání tužkou, nebo hůř – stylusem. Ovšem Jobsův Apple tu je a posledních pár let přetváří jedno odvětví za druhým, takže jsem měl z čeho vybírat. Smart phone nepřipadal v úvahu. Nechci malý notýsek, pro práci je třeba plnohodnotný poznámkový blok. Takže volba padla na některý z tabletů, jež po rozmachu applovského iPadu vyrábí snad každý velký hráč na trhu elektroniky.

Ačkoli mám k Apple respekt, žádný z jejich produktů mě nikdy nelákal. Filozofie uzavřeného a jednotného systému je sice pěkná, já ale nerad chodím s davem a mám tendenci experimentovat, přestože se to ne vždy vyplácí. Krom toho jsem měl šanci si první iPad osahat a jeho snaha být co nejtenčí si moc nerozuměla s mou velkou dlaní. Jako správný “device purist” také nerad hyzdím výrobky všemožnými kryty a obaly, které by sice zlepšily ergonomii, ale zato bych se styděl vytáhnout je na veřejnosti.

Doma mi na stolku leží Playstation 3 a BRAVIA, takže mi zákonitě neuniklo oznámení dvou tabletů od Sony – Tablet P a Tablet S. Ten první raději přeskočme, protože se svými dvěma obrazovkami je až příliš experimentální a písmeno v jeho názvu vyvolává ve zdejších končinách nechtěné dvojsmysly (což by mi ani nevadilo, přeci jen nosím boty Adidas Kundo). Ovšem Tablet S už se tváří jako slušný produkt, pyšnící se netradičním tvarem přehnutého časopisu tam, kde se všichni ostatní slepě honí za co nejtenčím a nejsymetričtějším vzhledem. Ostatně jinak než hardwarem se dnes ani odlišit nelze, když všichni konkurenti iPadu používají totožný operační systém – Android od Googlu. Microsoft si dává s uvedením tabletu s novými Windows 8 na čas, a bez Xboxu 360 a novějších WIndows na mém PC bych si stejně všechny výhody propojených systémů neužil. Takže volba padla na Sony Tablet S.

Sony Tablet S

Aby bylo jasno, tablet momentálně není v České Republice oficiálně dostupný. Elvia Pro ho sice dováží, ale taky si za něj účtuje nehorázné peníze. Britský Amazon byl ze hry, řešit konverzi zásuvek se mi fakt nechtělo. Nejde-li to jinde, tak se podíváme k našim západním sousedům, ja? Paranoia mě chvíli donutila zapochybovat o přítomnosti předinstalované angličtiny při objednávce z Německa, překvapivě užitečná unboxing videa mě naštěstí nechala opět v klidu spát a dokonce potvrdila přítomnost celoevropské záruky. Stačilo pár kliků a 16GB WiFi only model byl na cestě.

Sony Tablet S
Sony Tablet S

Co dodat, hardware se opravdu povedl. Nemá cenu tu omýlat specifikace, takže krátce. Zařízení se drží parádně, ať už jednou rukou nebo na šířku oběma (kdy si ho lze navíc díky oblouku v přehnutí “zavěsit” o ukazováčky). Díky posunutému těžišti působí lehčí, než ve skutečnosti je. Obraz nádherný; a to až tak, že jsem si jas stáhl na pětinu, abych si tou krásou nevypálil oči. Reproduktory jsou na poněkud nevhodně umístěné tam, kde v landscape módu tablet na obou stranách držím. Většinou si tak nevědomky tlumím zvuk a musím přehmátnout. Dojem nakonec kazí jen proprietární konektor nabíječky, který se dost viklá a vypadá že každou chvíli vypadne. Jinak výdrž baterky se pohybuje mezi půl dnem a dvěma dny, podle toho jak moc s tabletem blbnu. Krabička je to tedy rozhodně moc pěkná, což už se bohužel nedá říct o operačním systému.

Android

Android ve mně vyvolává poněkud rozporuplné pocity. V základu funguje bez problémů – po zapnutí tabletu jsem se během chvíle bez návodu vyznal ve všem podstatném a nepamatuji se, že bych někdy tápal. Máte-li zkušenosti jen s Androidem a nikdy jste si ani na chvíli nehráli s iPadem nebo iPhonem, zcela jistě vám přijde zážitek naprosto dostačující. Jenže stačí pár minut s produkty od Applu a je jasné, že vše se dá udělat lépe a pohodlněji. Něco jako když celý život jíte obyčejné rohlíky z Tesca a pak si koupíte pořádné pečivo od Paula. Obojí nasytí, ale v Tescu sotva nabudete pocitu, že vám celou dobu něco unikalo.

Například multitasking vypadá na první pohled lépe než na iPadu. Seznam běžících aplikací najdete ve sloupci po levé straně a snadno na něj dosáhnete jednou rukou, zatímco iPad zobrazuje lištu horizontálně a položky uprostřed jsou hůře dostupné. Pak vám ale někdo ukáže multitouch gesta na plynulý pohyb mezi aplikacemi a vrátí vás zpátky na zem. Aplikace ani nejdou žádným způsobem ukončit, vždy existují někde v pozadí. Prý je to normální vlastnost linuxových systémů, já jsem ale vyrostl na Windowsu a uvítal bych možnost procesů se zbavit (podle všeho to Android 4.0 umí a Sony oznámilo budoucí podporu pro Tablet S, avšak bez konkrétního data).

Podobně je tomu s oficiální Facebook aplikací, která ještě nedávno byla tragickým nedodělkem až až kolem Vánoc se dočkala updatu. Říkáte si, jak krásně se dostanete do menu přes tlačítko a že konečně máte všechny funkce na jednom místě. Jedno letmé nahlédnutí na iPad variantu ve vás vzbudí dojem, že tlačítka jsou pasé a kdo neovládá swipováním, jako by nebyl. Google zdá se bojuje minulou válku.

Z Androidu navíc čiší jeho primární zaměření na mobily, v důsledku čehož se ne všechny aplikace mohou chlubit rozhraním šitým na míru tabletům. Ty lépe navržené aplikace se roztáhnou na celou plochu a vypadají vcelku normálně (např. Facebook, Twitter, Wikipedia apod.), lacinější sorta na podobné vymoženosti kašle a snaží se mi nakecat, že vlastně v ruce držím velký mobil. Neochota zobrazit se v landscape módu nebo velký rozmazaný text, no kdo z vás to má?

Jo a ty obrázky okolo, ty lze natípat pouze po propojení tabletu USB kabelem s počítačem, na kterém běží oficiální Android SDK. Pohoda, instalace zabere sotva čtyři hodiny a manuálně musíte upravit jen asi dva configy.

Exkluzivni aplikace

Sony se leccos snaží “zachraňovat” vlastní úpravou vybraných aplikací. Třeba zcela nepochopitelná nemožnost přidávat ikonky na trvale zobrazenou spodní lištu je aspoň částečně vynahrazena prostorem pro ikony nahoře na obrazovce. Vejdou se tam čtyři, hurá!

Sony Video Unlimited
Video Unlimited?

Klávesnice je také customizovaná, pyšní se především numerickou sekcí (volitelně zobrazenou buď pouze při zadávání hesel, nebo neustále). Což o to, píše se s ní pěkně, ale o existenci češtiny nemá ani tušení. Já sám naštěstí většinu času píšu anglicky, ale pro někoho může absence diakritiky představovat problém (a ano, tento článek píšu z PC).

Foursquare dokonce připravilo variantu své aplikace speciálně pro Tablet S. Je tak dobrá, že se možná vyrovná i své iPad sestřičce. Chvíli mě vážně donutila uvažovat o návratu zpět ke službě (naposledy jsem používal Foursquare víc než rok zpět, kdy šlo ještě získat mayorship bez smart phone), což byl pocit, který díky absenci 3G velmi rychle přešel.

Sony Video Limited
Video Limited!

O zbytku unikátních aplikací od Sony si můžu nechat jenom zdát. Streamování muziky, nákup nebo půjčování nejnovějších filmů a seriálů nebo stahování PlayStation her? Zní to krásně, jen musíte bydlet v civilizovaném světě. Nějaká Česká Republika nikoho nezajímá a jakkoli bych preferoval možnost si nejnovější díl seriálu Fringe za dva dolary koupit místo ztrácení času hledáním alternativních způsobů, nedostanu šanci. Zhruba tuším, jak bylo mým rodičům při pohledu na jeany.

Dalkovy ovladac

Aspoň že jedna mediální aplikace v tabletu exceluje – dálkový ovladač. Tablet je vybaven IR vysílačem a aplikací s knihovnou signálů pro většinu elektronických zařízení z posledních let. Okamžitě jsem si tak namapoval domácí televizní sestavu (díky HDMI můžu ovládat i menu v PS3), bez vstávání křesla zapínám počítač, v práci mám pod palcem prezentační TV a u rodičů v Liberci se už neztrácím v nepřeberné změti ovladačů. Momentálně sháním dálkově ovládaný vypínač světla, abych z křesla nemusel vstávat vůbec.

Univerzální ovladač.
Sony Remote Control
Sony Remote Control

Už asi tušíte, že přístup k univerzálnímu dálkovému ovladači v člověku snadno probudí pocit neomezených schopností. Nedalo mi to a zašel jsem na Nový Smíchov s úmyslem zjistit, kam až univerzálnost sahá. V DATARTu mají televize až úplně vzadu, očividně kvůli takovým deviantům jako jsem já. To podejna BASYS.NET hned naproti působila jako snadnější cíl. Po identifikaci televize ve výloze jsem si v aplikaci nalistoval příslušnou značku a začal procházet dostupné signály (někteří výrobci jich mají víc – třeba Samsung jich používá hned 17). Jenže BASYS.NET není žádný obyčejný krámek s televizemi, je to prodejce hi-endové techniky – se stejně hi-endovou obranou. Signál jsem našel správný, avšak místo vypnutí luxusní televize se ozval alarm a obsluha zpozorněla. Tak jsem jakoby nic vrátil tablet zpátky do tašky a pro příští polní test si raději vyberu snadnější cíl.

Zivot, prace a tak vubec

Tak jsem se tu rozpovídal o různých sociálních, mediálních a sociálně mediálních blbinkách a teď je na čase vrátit se k důvodům, kvůli kterým jsem si tablet vlastně koupil. Poznámky, to-do listy, checklisty, bookmarky – to vše nejlépe na jednom místě a přístupné kdykoli a kdekoli. Pokud bych tu správnou aplikaci neobjevil, skončil bych s pěkným, leč poněkud drahým nástrojem na prohlížení internetů.

Evernote for Android
Evernote

V zařízení najdete předinstalovaný Evernote, poměrně robustní program na zapisování poznámek. Interface má moc pěkný, kompatibilní s tablety. Příjemné a jednoduché ovládání (hádám, že na iPadu bude příjemnější a jednodušší :) z něj dělají ideálního kandidáta na správu úkolů a nápadů. Navíc ukládá data do cloudu, takže se k nim dostanu odkudkoli. Jenže po pár dnech se začaly objevovat pro mě zásadní nedostatky. Aplikace sama od sebe nepodporuje to-do list, avšak umožňuje vkládat checkboxy do jakékoli poznámky. Jednu takovou jsem používal jako obecný seznam úkolů, postupně přibývajících každým dnem. Netrvalo ani týden a z poznámky vyrostl neudržitelný chaos, zpomalující celou aplikaci a testující mé nervy. Přidejte k tomu webové rozhraní s designem jak z minulého století a vyjde vám, že Evernote nestačí.

Při honbě za svatým grálem poznámkového bloku jsem se krátce stavil u Catch Notes, přes líbivý vizuál se však program ukázal být ještě omezenější než Evernote. Poznámky umí vážně dobře, ale to je tak všechno.

Astrid To-Do List for Android
Astrid

Pár dní jsem vydržel u Astrid To-do listu, přímého protipólu předchozích aplikací. Umí se propojit s Google Tasks (nikdy jsem netušil, že něco takového existuje) a zobrazit je v jednoduchém okně. Až moc, jak se nakonec ukázalo. Neumí poznámky a ovládá se zoufale neintuitivně, a jako třešničku na dortu používá otravně dětinskou ikonku, jako bych se styděl umístit na plochu. Hledám seriózní řešení, ne žádné přitroublé chobotnice.

Můj klasický přístup k hledání ideální aplikace spočíval ve spuštění Android Marketu a hledání klíčových slov jako “task”, “to-do” a ”notes”, případně v nekonečném listování kategorií “Productivity”. Ani jedním z těchto způsobů Springpad nenaleznete. Nebýt toho, že byl začátkem roku featured na hlavní stránce Marketu, nejspíš bych ho vůbec nepostřehl. A to by byla chyba.

Springpad for Android
Springpad

Springpad je přesně to, o čem jsem snil při koupi tabletu. Má profesionálně se tvářící interface designovaný na míru tabletům. Můžu si do něj zapisovat úkoly a jejich splnění označit vítězoslavným zaškrtnutím checkboxu. Umí obyčejné poznámky, a to jak samostatně, tak přiřazené k úkolům. Navíc nabízí i checklisty, jakési kolekce vícero tasků, které se hodí například při sepisování témat pro porady. Díky integrované Share funkci lze jednoduše uložit odkaz z jiné aplikace do Springpadu (tady měl Astrid nespornou výhodu – abecedně se objevil v ”share to” seznamu úplně nahoře) – obzvláště užitečné pro ukládání zajímavých videí a stránek na později. Webové rozhraní je stejně kvalitní jako to v aplikaci, navíc si lze do Chromu a Firefoxu nainstalovat addon zobrazující zápisník v malém okně. Přístup z webu je ale tak pohodlný, že na addon kašlu a připnul jsem si panel trvale hned vedle Twitteru a Facebooku. Oproti očekáváním se na mobilní verzi webu dostanu i mého primitivního mobilu Sony Aino, takže mám přístup ke všem informacím 24 hodin denně.

S příchodem nového roku jsem opustil vývoj Take On Helicopters a začal se plně věnovat chystané Arma 3. Poslední dva týdny se každým večer vracím z práce totálně vyřízený s pocitem, že jsem za den stihl zhruba milion věcí. Take On crunch mi vedle toho připadá jako takové letní lážo plážo. Původně jsem změnu vyčítal projektu, který je podstatně rozsáhlejší a vyžaduje spolupráci s BI Brno. Ale dva týdny zpátky jsem shodou náhod také začal naplno používat Springpad a konečně organizovat své myšlenky, takže stíhám víc úkolů naráz a nezapomínám drobné nápady. Takové ty nápady, co dělají z dobrých her výborné hry.

Nejste-li si jistí praktičností tabletu, tak věřte, že je to nadmíru užitečný nástroj a úžasně pomůže s organizací práce. Neztrácejte čas s jeho pořízením, ale víte co? Kupte si iPad.

Kopiruji, tedy jsem

Sunday 29.11. 2009, 11.41 | Misc | Comments (6)

Jste unikátní. Stejně jako dalších 6 798 534 012 obyvatel planety.

Každý po vás dnes chce, abyste byli originální. Nadřízení v práci, vyučující ve školách, přátelé, čtenáři na blogu a vlastně celá společnost. Není to nic jednoduchého, přesto s tím každý den žijeme a nijak zvlášť nás to netrápí. Ptáte se proč? Jak to, že pravidelně každý den netrávíme hodiny vymýšlením něčeho úžasně nového a nepoznaného, co dosud nikoho nenapadlo? Jednoduše proto, že z velké většiny originální nejsme. Ne tak, jak si myslíme.

Opičení

Od ostatních kopíruje každý. Kdo kdy neopsal od kamaráda domácí úkol, nestáhl z internetu potřebné informace nebo nezaložil svou činnost na něčem, co viděl, slyšel, četl či jakkoli jinak vstřebal jinde. Neděláme to se zlým záměrem ublížit původním autorům, ale abychom ušetřili čas a námahu, kterou můžeme jinak nasměrovat jinam. Výčitky svědomí? Proč, dělá to tak každý. Někteří obratně, někteří už tak moc ne, ale pořád všichni. Vždyť jak se lépe učit a čerpat nové znalosti, než sledováním a napodobováním těch, kterým se to už úspěšně povedlo. Říkáme tomu “opičení”, protože je to přirozené chování lidoopů, ze kterých jsme se během stovek tisíců let vyvinuli (kreacionisté prominou). Mohli bychom tomu říkat i ”člověčení”, jenže to by nám v tom nesměli bránit od mala vštěpované morální zásady. Že napodobování jiných je špatné a kopírování rovná se krádež. Kdo se opičí, jako by se vracel několik generací dozadu na evolučním žebříčku. Nevrací. Jen to neumí a nechal se při tom chytit. Kdo se toho vyvaroval, neopičí se. Inspiruje se.

Inspirace je kopírování. Je to také svým způsobem krádež, avšak správně realizovaná a společensky přijatelná. Neprobíhá pouhou formou prostého Ctrl+C a Ctrl+V, kdy vezmeme dílo jiného autora a vydáváme ho za své vlastní. Ne, když se necháváme inspirovat, vybíráme si výsledky práce jiných, avšak zároveň je obohacujeme o další poznatky z naší hlavy. Hlavy, která jako houba nasává vnější podněty, nápady, obrazy, zvuky a pak je zpracovává. Naše poznatky tedy nejsou ničím jiným, než nashromážděnou kolekcí inspirací odjinud, které ve finále dáváme dohromady jako složitou mozaiku. Jeden kompletně převzatý nápad je kopie. Deset částečně převzatých nápadů, namixovaných v dokonalém souladu, je umělecké dílo. A jedenáct takových nápadů už může být zase nepřehledný chaos. Málo inspirace je průměr, moc inspirace je průser. Buď se bojíte použít fungující řešení používaná ostatními a lidem se výsledek vaší práce nedostane pod kůži, nebo takové řešení vezmete se vším všudy a zanedlouho se vám ozvou právníci originálního autora. Krásným příkladem poslední doby je třeba firma Pixar. V oblasti počítačové animace je to právě ona, která slouží jako etalon kvality a ostatní animátorská studia se nebojí těžit z jí zavedených standardů, zároveň ale láká spoustu amatérů, kteří se chtějí jen svézt na slávě (viz třeba Presto a jeho čínská kopie). Když se převratné nápady líbí publiku, stávají se z nich klišé překvapivě snadno. Však i mistr hororu Alfred Hitchcock kdysi prohlásil, že “Je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat.” Originalitu chápeme jako objevování nového a nepoznaného. Cožpak ale takto nelze popsat i kombinaci vícero nápadů, které v daném pořadí ještě nikdo nesložil? Ovšemže můžeme, proto i samotné inspirování/kopírování je umění, které by se mělo cenit. Přebíráme-li cizí myšlenky, šíříme je tak dál k lidem, kteří by se třeba jinak k ”originálu” nedostali. A když se zadaří, další zkopírují nás a přispějí k dalšímu předávání. Obecně ve společnosti platí, že nepřipravujeme-li původního autora přímo o zisky, většinou se cítí více poctěn než uražen (viz třeba Tarantinovky, které jsou poklonou spaghetti westernům a hong-kongské filmové produkci). Zvláště pokud nezapomeneme zmínit jeho jméno.

Sám mám rád, když někdo používá a případně rozvíjí mé technologie v OFP či ARMA 2 enginu a s klidem přehlížím, že mě neuvedl jako autora. Stačí, že to vím já, ostatní by to beztak nezajímalo. Sám jsem byl stejný. Nikdo učený z nebe nespadl a najít hranici mezi inspirací a vykrádáním je tuhý oříšek, který trvá rozlousknout. Já měl štěstí na to, že jsem dostal včas lekci a ze svých chyb se poučil. Mnozí takové štěstí neměli a vesele si budou vykrádat okolí do doby, než je někdo donutí přestat – a ne všechny formy donucení probíhají jen domluvou. Svého počínání ale nelituji, snaha napodobit designově náročný layout stránek mě mnohému naučila a ačkoli jsem musel výsledek stáhnout, zkušenosti ve tvorbě webů mě zůstaly.

Člověčení

Celý náš lidský charakter není z velké části nic jiného, než kompozicí desítek až stovek jiných osobností. Vědomě či nevědomě, celý život se snažíme připodobnit se svým vytčeným vzorům a ideálům. David Backham se ostříhá do hola a davy mladíků se vzápětí nahrnou k holičům se stejným cílem. Michelle Obama si oblékne nápadité šaty a další den jsou ulice plné žen oblečených stejně. Vliv veřejných osobností je ale jen nepatrný zlomek v porovnání s tím, jak nás ovlivňují nejbližší. V dětství automaticky přejímáme názory rodičů, které si pak v sobě neseme zakořeněné dlouhá léta. Přátele se snažíme napodobit v tom, co se nám na nich líbí – ať už jde o módu, styl vystupování, řečové projevy nebo gesta. Zkuste si schválně zapátrat v paměti a přijít na to, kde jste vzali své nejpoužívanější hlášky. Pár z nich bude z filmů a zbytek tvoří něco, co jste slyšeli od kamarádů. Za sebe můžu říct, že mou osobou často používané výrazy “to je fér” nebo “co je to za klauni” z mé hlavy nepochází. Každý svým dílem přispívá k vývoji společnosti, aniž by si to vůbec uvědomoval.

Stejně jako na úrovni jednotlivce to funguje i na úrovni firem či států. Apple vydá iPhone a všichni chtějí dělat chytré telefony jako on. Asus přijde na trh s netbookem a najednou tu máme na výběr ze stovek malých přenosných počítačů. Je to ekonomické chování, kdy se snažíme hledat mezeru na trhu s malou nebo vůbec žádnou konkurencí. Daří-li se, ostatní zbystří a mezeru posléze zaplní úplně svými konkurenčními produkty, častokrát dokonalejšími než ten původní. Nerozhoduje, kdo je první, ale kdo je lepší. Můžete se ohánět patenty a žalobami, ale pokud nedokážete svůj nápad realizovat, máte smůlu. Neviditelná ruka trhu vás dostane. Microsoft budiž krásným příkladem, když ve svých počátcích kradl kde mohl (Apple, Xerox), ale na rozdíl od svých konkurentů dokázal své výsledky prosadit. V současnosti pro změnu triumfuje s Natalem, který je vlastně jen lépe zabaleným Playstation Eye od Sony.

Pravdou je, že všichni svorně přispíváme k jakémusi globálnímu vědění, které táhne naši civilizaci dál. Není tomu tak dávno, kdy byl svět rozdělen na nespočet lokálních oblastí – kmenů, měst, panství, států. Vzít nápad z jedné a vydávat ho pod svým jménem v druhé šlo bez následků, protože se o tom nikdo z první jednoduše nedozvěděl. Pak přišel informační boom a svět se stal jednou velkou vesnicí, kde nelze nic utajit na dlouho. A to je dobře. Šíření kulturních směrů ve středověku zabralo desítky až stovky let (jen renesance se táhla nějakých 300 let), zatímco dnešní sociální vlny v podobě blogů, MySpace, Facebooku a Twitteru přicházejí a odcházejí během měsíců. Žádná není revolucí, ale každá je nepostradatelným prvkem evoluce. Ani se nemusíme ovlivňovat přímo, stačí, když vycházíme ze stejného zdroje. Pak se vám může v hlavě zrodit stejná myšlenka, na kterou právě přišel po stejném uvažování člověk na druhé straně planety. Řeč je pro změnu o kolektivním nevědomí, které tu s námi už nějaký ten pátek existuje. Nějakých takových milion pátků. Stejné prvky vnímání a chování lze pozorovat už u pravěkých kmenů, ačkoli ty od sebe nijak opisovat nemohli. Jen měli podobné podmínky vývoje, stejně jako o několik tisíců let později vynálezci navzájem se předbíhající na patentových úřadech. Například Alexand Graham Bell a Elisha Gray si chtěli nezávisle na sobě patentovat telefon ve stejný den. Jméno vítěze znáte. Stejně jako to Cimrmanovo. Vsadím se, že i na toto téma už někdo článek napsal a pravděpodobně i lépe, než se dařilo mě v předchozích odstavcích. On předal své myšlenky dál, stejně jako já. O nic víc tu ani nejde.

Evoluce

Ná závěr tu mám pár mých oblíbených kopií/inspirací:

  • G.I. Joe (film) – naivní vykrádačka Star Wars.
  • Star Wars – jak přiznává sám Lucas, nechal se v mnohém inspirovat Pánem Prstenů.
  • Pán Prstenů – Tolkien opisoval mimojiné z Beowulfa a nijak se za to nestyděl.
  • Beowulf – je postavený na severských bájích, stejně jako Pán Prstenů.
  • Severské báje – originál? Sotva, jen si to dál nepamatujeme.
  • ‘Viva la Vida’ od Coldplay – velmi podobný kytarovému výstupu Jona Satrianiho. Kopírování? Kolektivní nevědomí? Kdo ví, ale Coldplay se mi líbí víc.
  • Modern Warfare 2 – kterak pejsek s kočičkou smíchali Clancyho, Skálu, Generation Kill, Návrat Temného Rytíře a nezapomněli vykrást svůj vlastní první díl.
  • Matrix – kultovní cyberpunkové sci-fi, které zastínilo i své japonské anime předobrazy (např. Ghost In The Shell).
  • Reklama na Wii – styl reklamy na Mac, jen produkty jsou jiné
  • When The World Ends – na závěr jedna moje komunitní mise do OFP. V mnohém je kopií další mise Hawk In Nets, která se inspirovala sérií Metal Gear Solid, a ta zase vychází z Terminátora, Útěku z New Yorku a kdo ví čeho ještě dalšího.

Evoluce prispevatele

Sunday 8.11. 2009, 16.24 | Misc | Comments (4)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Nedávno jsem si hledal jeden odkaz a kvůli tomu jsem procházel svoje staré příspěvky na různých diskusních fórech. Čím dál jsem putoval do minulosti, tím méně jsem přestával autora poznávat a nejednou jsem se za některé své výroky zastyděl. Ačkoli odkaz jsem našel, ze zvědavosti jsem ve čtení pokračoval a pozoroval své já až do nějakého věku 16-ti let, kdy jsem byl ještě mladý pubertální kolík. A uvědomil jsem si při tom, jakým vývojem jsem si prošel. A nejen to – zarazilo mě, že podobný vzorek chování vidím stále kolem sebe, když navštěvuji diskuze, blogy, videa a vlastně vše, na co lze nějakým způsobem reagovat. Výsledkem pak bylo rozdělení přispěvatelů do tří obecných kategorií podle jejich chování:

  • Nejaktivnější – sem patří naprostá většina náctiletých. Cílem přispěvatele není ani tolik předat informaci, jako spíš reagovat okamžitě a na všechno. Není důležité, že sdělení se vůbec netýká tématu nebo obsahuje třeba jen prostou větu “První!” (viz komentáře videí na Youtube), vždyť jde přeci o budování respektu a když nejste vidět, tak na vás všichni kašlou. Nebo ne?
  • Nejchytřejší – s věkem a zkušenostmi si lidi začínají uvědomovat, že honba za co největším číslem v počítadle příspěvků asi nebude to pravé ořechové. Mnohem víc je baví někomu smysluplně poradit nebo přispět ke zdárnému vyřešení problému. Zároveň ale často mají rádi poslední slovo a ve výměnách názorů jim jde o to ty druhé co nejprecizněji “setřít”, což mimochodem úspěšně aplikují na první skupinu. Tato kategorie je asi nejčastější, protože sem patří normální lidi, kteří nemají problém s komunikací a v internetové diskuzi vidí prostředek, ne cíl.
  • Nejzkušenější – člověk poslední fáze už působí na internetu tak dlouho, že chápe opakující se cykly. Má vypozorováno, že se v daném oboru stále dokola objevují tytéž dotazy a necítí potřebu ztrácet čas reagováním na ně – vždyť dřív nebo později se objeví zástupce druhé kategorie a problém vyřeší. Velmi úzkou třetí evoluční vrstvu zajímají spíše komplexní problémy, jejichž podstata ještě není známa a jejím nalezením nejen že prokáže velkou službu tazateli, ale zároveň rozšíří i své znalosti.

Zamyslete se, v které škatulce vidíte sami sebe.

Penny Arcade

Sunday 30.08. 2009, 20.09 | Games,Misc | Comments (0)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Videohry mě zajímají. Videohry mě baví. Videohry mě živí. Pryč jsou doby, kdy bylo tohle odvětví zábavy považováno za “kulturu kriplů”, hraní her je dnes už pro všechny. Holky, kluky, mladé, staré, aktivní, líné, normální, švihlé; nic nehraje roli. Není divu, že videoherní průmysl se už před časem stal výdělečnějším než filmový a hudební dohromady. A to by nebylo, aby si z toho dřív nebo později někdo nezačal pořádně utahovat.

You’ve got filter power! Use it!

Spisovatel a kreslíř. Tycho a Gabe. Modrý a žlutý. Jerry HolkinsMike Krahulik. Nějakých jedenáct let zpátky, zatímco já se učil velkou násobilku a hraní na počítači pro mě mělo zanedbatelný význam v porovnání s Legem, se tihle dva rodáci z počítačového města Seattlu rozhodli začít vydávat komiks. Strip. Krátký, úderný, sarkastický. Oba byli vášniví hráči videoher, takže o tématu nejspíš dlouho přemýšlet nemuseli. A tak se zrodili Tycho a Gabe, dvě smyšlené postavičky nadšených hráčů komentující aktuální dění v herní branži. Vlastně ne úplně smyšlené, jelikož oba jsou alter-ega původních autorů, ačkoli to nebyl původní záměr. Proto také vypadají naprosto odlišně od svých reálných protějšků, přestože vlastnosti sdílejí podobné. A název Penny Arcade? To je jednoduše anglické označení mincových automatů. Krátké, úderné, sarkastické.

Some people play tennis, I erode the human soul.

Penny Arcade: Tycho

Tycho, celým jménem Tycho Erasmus Brahe (shoda s dánským astronomem není náhodná), je ten bystřejší, klidnější a sarkastičtější z dvojice. Rád používá složité odborné termity termíny, zabředává do hlubokých filozofických úvah a vytváří složité propracované plány na úplné nesmysly. Často se stává, že přijde s nějakým chytrým nápadem, který mu pak Gabe totálně překroutí a shodí (viz sebeparodie). Mimo jiné vlastní harém robotických sexuálních otrokyň, je fanouškem Harryho Pottera, má nezdravý zájem o štíhlé žirafí krky a ve volném čase narušuje lidské duše.

I wish I could hate you to death.

Penny Arcade: Gabe

Jonathan ‘Gabe‘ Gabriel je jin pro Tychův jang. Cholerický, zbrklý a podstatně excentričtější. Neustále na sobě nosí triko s Pacmanem a když se tato legendární postavička vyskytne v jeho dosahu, začnou se dít zvrhlé věci. Stejně jako jeho předobraz Mike Krahulik, i Gabe je povoláním komiksový kreslíř a jednou se dokonce pokusil založit vlastní komiks s psychologickým tématem. Máloco ale dokáže zastínit jeho triumf, když v roce 1984 zachránil svět před jadernou apokalypsou výhrou na Sovětským Svazem … v ping pongu.

(more…)

Neprestavej

Tuesday 11.08. 2009, 18.25 | Misc | Comments (3)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Pod nánosy prachu na tomhle webu už jde jen těžko najít, kdy se tu naposledy někdo objevil bez pocitu, že právě vytočil špatné číslo. A to včetně autora, který příliš zpohodlněl a místo psaní plnohodnotných článků se radši rozhodl vložit obličej do knihy a štěbetat o sto čtyřicet. A přitom na nedostatek témat bych si rozhodně stěžovat nemohl. Chtěl jsem psát o své chorobné závislosti na The Sims 2. Přestala. Měl jsem chuť rozepsat se o svých studijních úspěších. Přestaly. Plánoval jsem psát o svých rozmáchlých plánech pro ArmA 1, o svém bydlení na kraji civilizace v Mníšku pod Brdy, o prvotním nadšení z vaření. Všechno přestalo. Chtěl jsem psát.

Nepřestávej.

Facebook je úžasná věc na kontakt s přáteli i nepřáteli, jenže plnohodnotný blog nenahradí. Lidi nezajímá zeď plná písmenek, chtějí úžasné, barevné a pokud možno šokující pixely. Obrázky. Twitter naopak o textu je, ale 140 znaků je dobrých akorát k napsaní nějakého filozofického moudra a přihození odkazu navíc. Vlastní blog, s vlastním obsahem a ve vlastním designu jednoduše moderní nevlastní mikroblogy nehradit nedokáží. Zvlášť když chcete psát v osobitém makro stylu. A co víc – článek tu neotravují žádné mikroreklamy, makrokvízy, maxigalerie ani pidilidi. Nepřestávej. Akorát napsat něco kloudného je větší fuška, než někam plácnout větu a odeslat ji ven do světa, což je činnost jako stvořená pro nehorázně líného člověka. Jinými slovy pro mé já posledních měsíců. Několikrát jsem se dokonce přistihl, jak se přemáhám, abych vůbec nějakou mikrozprávu napsal, čili vyšší stupeň psychického flákání. A to si odporuje s makro stylem, který jsem si o několik řádků výše vysnil. Nepřestávej. Takže je na čase probudit se a začít něco dělat, protože tenhle blog tu nemám jako nostalgickou vzpomínku na staré časy.

Nastává doba na to oprášit starý kód a narvat do něj nějaká písmenka. Slova. Věty. Témata. Mikro i makro. Nepřestávej.