Karel Mořický

Gilmorky

Tuesday 27.05. 2008, 22.22 | Movies and music | Comments (7)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Oj už s těmi pudly
Znáte to, když dočtete knížku, dohrajete počítačovou hru nebo dokoukáte seriál? Ten náhlý pocit prázdna poté, co si uvědomíte, že oblíbená kratochvíle náhle zmizí ze zažitého pravidelného režimu, na nějž jste byli tak zvyklí? Pokud ne, můžete směle ignorovat následující sentimentální výpověď člověka, jemuž po téměř půlroce sledování skončil jeho oblíbený seriál, kteří by se mnozí nestyděli přirovnat k telenovele. To by ovšem byla chyba, protože Gilmorova děvčata (v originále Gilmore Girls, nikdo jim však neřekne jinak než ‘Gilmorky’) rozhodně nesplňují potřebnou kvótu latinskoamerických prvků k tomu, aby mohly být zařazeny do této nelichotivé kategorie.

Lorelai & Rory

Kafe! Kafe! Kafe! Kafe!
Ve skutečnosti jde jen o více či méně spojitý sled scén popisujících všední i nevšední život dvojice Lorelai & Rory, volnomyšlenkářské matky s tváří Lauren Graham a její cílevědomé dcery obdařené o uhrančivý pohled Alexis Bladel. Příběh je jen rámcový a také nehraje nijak výraznou roli, díky čemuž můžete v kterémkoli čase přijít k jakémukoli dílu a souvislosti typu “kdo s kým teď chodí” a “v kterém ročníku jaké školy Rory je” po chvíli sledování vyplynou sami. Ne, pravá síla Gilmorek tkví v dialozích. Cynických, sarkastických, rychlých a příliš dokonalých na skutečný život, ale koho to zajímá, když je pronášejí dvě neméně dokonalé modroočky naprosto podmanivým hlasem (přičemž český dabing není o moc horší než originál). Jen tak na okraj, já se řadím do tábora příznivců Rory, ačkoli jsem mezi kámoši očividně sám.

In omnia paratus
Během nejprve týdnů, a následně i měsíců prakticky každodenního sledování mi seriál přirostl k srdci. Konkrétně díly točící se kolem tajného univerzitního spolku Brigáda života a smrti jsem si jako správný filmový labužník vychutnával a občas jsem zalitoval, že není podobná tradice i na českých vysokých školách, jako je například ČVUT. Nebo možná je, kdo ví. Stejně tak jsem měl rád “párty” díly, ve kterých se většinou něco zvrtlo a na pozadí velkých oslav a večírků probíhalo malé drama s často nepříjemným vyústěním (např. taneční maraton). Mohl bych se tu samozřejmě dál rozepisovat o klasických momentech seriálu a všechny různé ujeté akce ve městečku Stars Hollow by si to určitě zasloužily, ovšem byla by škoda připravit o překvapení všechny ty, co seriál ještě neviděli. Rozhodně doporučuji každému a hlavně pak těm, co seriál znají jen z doslechu a dívat se na něj nechtějí, protože ho mylně považují za holčičí záležitost.

24

Thursday 4.01. 2007, 23.59 | Movies and music | Comments (3)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Černá obrazovka. Tikot. Do toho začne hrát hudba a na obrazovce se objeví oranžová digitální čísla – 24. A strhující drama začíná.

Jack Bauer

Seriál 24 hodin je jedna z mála věcí, které mě dokázaly opravdu strhnout. Když před několika lety uvedli na Nově první řadu, nevynechal jsem žádný díl a doslova jsem hltal příběh o Jacku Bauerovi a teroristické hrozbě proti kandidátovi na prezidenta. Nejsem žádný pravidelný divák seriálů (ani takové klasiky jako Přátelé nebo Simpsonovi mě nedokázali donutit k sledování každého dílu), ale tahle série měl něco, co do té doby nikdo kvalitně nezpracoval – iluzi reálného vnímání času, která dokonale podtrhovala vypjatou atmosféru příběhu. Možná právě proto se u nás seriál moc nechytl, protože ne každého bavilo sledovat několik příběhových linií s vědomím, že když neuvidí jeden díl, jen stěží se budou napojovat na ten další. Mě se naopak tohle téma líbilo, protože mám komplikované příběhy mnohem radši než jednoduché dějové linky (viz například pořádně zamotaná série Metal Gear Solid). Druhá řada už mě nevzala tolik, protože i přes lepší zpracování měl slabší děj – atomový úder a politické hrátky nikdy neměly šanci oslovit tolik jako osobní konflikt dvou zanícených nepřátel prahnoucích po pomstě (nebo po přežití – jen si vzpomeňte, jestli na vás zapůsobila víc Válka Světů nebo filmy typu Den Nezávislosti). A ačkoli třetí řada nebyla moc odlišná, návrat starých známých postav v plné parádě a často i jejich eliminace dokázali navodit zpátky tu pravou atmosféru. Další řady seriálu jsem bohužel neviděl a jsem moc zvědavý, kdy přijde do naší domoviny ta čtvrtá, zvlášť když za oceánem se chystá už šestá.

Když jsem si před nedávnem koupil Playstation, hned jsem si uvědomil, že konečně mám šanci si zahrát i interaktivní verzi seriálu, 24: The Game. Ježíšek tak byl letos štědrý a já pod stromeček dostal možnost doplnit příběhovou linii mezi druhou a třetí řadou. Kdybych měl dát na recenze hry, vůbec si ji nekoupím a zařadím do kategorie průměrný šrot, naštěstí se ale recenzenti (i jagy ;) dost často mýlí. Přítomnost všech hlavních postav v kvalitním zpracováním (a to nejen vizuálním; všechny postavy jsou nadabovány svými reálnými předlohami), kvalitní scénář a spousta drobných detailů dokázali udělat z “obyčejné” střílečky jednu z nejlepších her, co jsem kdy hrál (pomiňme teď fakt, že jsem jich v životě moc nehrál). Pár pasáží mě opravdu překvapilo – například sledování únosců guvernéra s televizními kamerami nad hlavou, které živě zprostředkovávaly můj postup a já si musel dávat sakra pozor na to, co dělám. Jízda městem po zemětřesení byla také zážitkem, který jen tak nějaká hra nenabídne. Celkově vzato dokázal dynamický děj a pocit, že se pořád něco děje zakrýt všechny ty nedostatky stejně jako logické chyby a já se parádně bavil. Kéž by se tohle povedlo i Armed Assaultu.

Abych pravdu řekl, celé série mě v lecčems inspirovala a v mnoha mých dílech do Operace Flashpoint i Armed Assaultu (kterých se však dočkáme nejdříve v únoru) najdete spoustu prvků, za které by se nemusela stydět ani CTU. Jedna celá postava, Mark Reynolds (znáte z When The World Ends) je z jisté části inspirována právě Jackem Bauerem, nekompromisním agentem často přesahujícím své pravomoci. Časté ukazování času pro větší přehlednost najdete nejen ve zmiňovaném WTWE, ale i v nadcházející misi M13 – ačkoli v tradičnější podobě, digitální číslice by byly příliš náročné. Nezapomenutelná scéna z první série, kdy se Jack nabourá dodávkou skrz stěnu do přístavního skladu, vystoupí a zlikviduje všechny nepřátele ve mě dokonce zanechala takový dojem, že podobnou taktiku s oblibou používám při hraní single- i multiplayerových misí v OFP i ArmA a obzvláště v boji proti umělé inteligenci je tato taktika velmi často účinná a tvůrci misí rozhodně neočekávaná.

Jen tak mimochodem, hádejte co právě teď poslouchám za muziku. Nuže, nový den právě začíná, jste připraveni na dalších 24 hodin?

Valecne hry

Sunday 29.10. 2006, 8.47 | Movies and music | Comments (3)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

NORAD

Vzpomínáte, jak jsem nedávno psal o našem improvizovaném školním atomovém silu? Tak včera jsem dostal možnost zhlédnout film, ve kterém si hráli s tím samým, akorát ve světovém měřítku. Mluvím o Válečných hrách (v originále Wargames), filmu natočeném ještě v roce 1983, tedy za probíhající studené války. Dříve už jsem viděl spoustu filmů, které se zabývaly tématem atomové války, vzpomenu například Terminátora, Nejhorší obavy (kde spíše než film excelovala kniha) nebo hry jako Operace Flashpoint a mnohokrát zmiňovaný Metal Gear Solid. Ovšem nyní bylo vše podáno z pohledu obyčejných lidí, studentů, a atmosféra byla mnohem tísnivější. Scéna, ve které se dva hlavní hrdinové baví na potemnělé pláži o tom, že za deset hodin už nebude žádný svět a vše skončí, měla naprosto jedinečně strhující atmosféru. Jistě, jako hollywoodský spektákl to samozřejmě muselo skončit dobře a také velmi naivně, ale i tak – jen si pomyslete, co by se stalo, kdyby to tehdy zašlo až tak daleko. Radši nevědět.
Jediná možnost jak zvítězit, je nehrát.

Jinak jen tak ze zvědavosti jsem si zkusil zahrát demo hry DEFCON a výše zmíněný citát mohu jen potvrdit.

Cesta do fantazie

Monday 4.09. 2006, 21.16 | Movies and music | Comments (3)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Chihiro před vstupem do fantastického světa

Tohle měl být původně příspěvek věnovaný prvnímu školnímu dni, ale jak už název napovídá, rozhodně tomu tak není. Za prvé se nic významného nedělo a prázdniny jedou tak nějak setrvačností dál a za druhé jsem dnes širou náhodou shlédl na ČT2 jeden film, o kterém jsem sice mnoho slyšel, ale nikde se mi nepodařilo sehnat. Jedná se o japonskou animovanou “pohádku” Cesta do fantazie, jejímž tvůrcem je známý Hayao Miyazaki, který byl za toto dílo oceněn Oscarem za nejlepší animovaný film. Označení pohádka dávám do uvozovek naschvál, protože zařadit tuto skvělou podívanou není lehké a řekl bych, že film dokáže zaujmout i širší diváckou kategorii než jsou jen děti (čehož příkladem jsem já a má starší sestra, která ač dělala, že se na film nedívá a četla si noviny, stále pokukovala na obrazovku). Vysvětlovat příběh by bylo na dlouho a bez jemně stylizovaných a detailně propracovaných obrazů by jeho podání mohlo působit lacině a kýčovitě. Ve zkratce řeknu, že hlavní hrdinkou, dá-li se to tak říct, je malá Chihiro, jež s rodiči při cestě do nového domu zabloudí a dostane se náhodou do světa na první pohled prázdného, avšak ve skutečnosti obývaného mnoha zvláštními a zajímavými postavami, z nichž jen některé jsou jí ochotny pomoct. Komické scény střídají poměrně vážné momenty a mnoho příhod mě vyloženě dostalo – kupříkladu ta se sazemi nebo noční let s Hakuem byli opravdu dechberoucí. Rozhodně doporučuji si tenhle film sehnat, protože je to podle mě dokonalá pohádka, která dokáže směle konkurovat tomu nepřebernému množství trojrozměrných amerických skorofilmů (a to i přesto, že byla natočena v roce 2001).

Paranoia podle Spielberga

Tuesday 29.08. 2006, 9.00 | Movies and music | Comments (1)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Plakát k filmu Mnichov

Tak jsem se včera konečně dostal po měsíci čekání k tomu, abych se podíval na poslední velkofilm od Stevena Spielberga Mnichov. Nečekal jsem od něj nic převratného, zvlášť po přečtení několika názorů ve filmových měsíčnících nebo na internetových diskuzích, přesto jsem se na něj těšil jak malé děcko, protože – je to zkrátka Spielberg a to už něco znamená. Přesto je tohle dílo v lecčems odlišené oproti jeho předchozím filmům. Netřeba zmiňovat, že jde o podívanou velmi temnou a strohou, ovšem to, že půjde o nervy drásající napětí, jsem rozhodně nečekal. Už od začátku ukazujícího události incidentu na olympijském stadionu v roce 1972 je sice jasné, jak vše dopadne, ovšem celé je to zpracováno takovým způsobem, že se napětí drží na horních příčkách a já jsem skoro doufal, že vše dopadne dobře a rukojmí bezpečně odejdou ke svým rodinám. Celé drama kolem únosců a izraelských rukojmích pak pokračuje ve formě flashbacků po celý film až do smutného konce.

Spolu s mnichovským incidentem také zřejmě končí i reálný podklad a následuje izraelská odplata, o které celý film vlastně je. Oficiálně neexistující skupina složená z neexistujících lidí placených nikým za nic pak pronásleduje Araby napojené na teroristickou organizaci Černé září, kteří měli prsty v mnichovském masakru. Část filmu tak probíhá v rytmu najdeme cíl – uděláme bombu – šoupnem mu ji do pokoje – rafinovaně odpálíme, to celé provázené mnoha zvraty a neutuchajícím napětím. Dřív, než se ale toto téma stihne vyčerpat, začne Spielberg hrát na jinou strunu, mnohem tišší, avšak zlověstnější. V druhé půlce filmu se totiž z lovců stane kořist a boj dostane čistě osobní ráz. Členové týmu jsou jeden po druhém likvidování a ti zbývající si začínají klást otázky, jaký to má všechno smysl. A přichází paranoia. Tak dokonalá paranoia, že jsem ji cítil i já ve svém potemnělém obývacím pokoji. Celé to vše vrcholí ve scéně, kde vůdce týmu Avnera (skvělý Eric Bana) začne ve strachu prohledávat svůj pokoj a hledat bombu, načež se rozhodne přespat v šatníku. Totální nejistota.

Konec filmu se už nese v mírnějším duchu, Avnera čeká už jen zajímavá slovní bitva s nadřízeným a návrat ke své rodině, nyní žijící v bezpečí v New Yorku. Noční můry ho však neopouštějí a paranoia už vůbec ne, a to i přesto, že se mu dostane ujištění jak ze strany izraelského Mossadu, tak od bývalého zdroje informací Luise. Život vrahů, ani těch vládních, rozhodně není lehký.