Karel Mořický

Cetne Vzpominky Univerzitniho Tydne

Wednesday 17.10. 2007, 19.40 | School | Comments (14)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Žádné prázdniny netrvají věčně, a tak po příjemných a nadmíru zajímavých čtyřech měsících volna musel nutně přijít návrat do školních lavic. A jelikož se jednalo o unikátní prázdniny mezi střední a vysokou školou, šlo o lavice nové a nepoznané (nové pro mě, nikoli celkově). Díky tomu, že jsem si místo Technické Univerzity v domovském Liberci raději upřednostnil ono slavné pražské České Vysoké Učení Technické, nejednalo se jen o nové lavice, ale rovnou o celé nově město se všemi výhodami a nástrahami, které nabízí. V následujících řádcích se tak pokusím stručně popsat, jaké byly mé zážitky z prvních dnů v té naší stověžaté Praze.

Prison Break

Čím jiným bych měl začít než kolejí, která se stala mým domovem pro následující měsíce, a dá-li bůh tak i roky. Neznalí skutečného vzhledu jsme s dalšíma dvěma kamarády zažádali o kolej na Strahově, konkrétně o zrenovovaný luxusní blok 8. Museli jsme být asi hodně naivní, když jsme doufali, že bychom se tam snad mohli dostat, a tak jsme vyfasovali “trojku”, příhodně umístěnou téměř přesně mezi autobusovou zastávkou a menzou. První nepříjemné překvapení mě a kamaráda, se kterým jsem plánoval bydlet, čekalo hned na začátku – oba jsme vyfasovali jiný pokoj, takže nezbývalo než čekat než na spolubydlící, abychom s nimi mohli dohodnout výměnu. Jeho “bydlák” dorazil hned první den, ale můj se ukázat nehodlal. Druhý den čekání v prázdném pokoji se kamarád rovnou ilegálně nastěhoval a když jsme se pak ke konci týdne dozvěděli, že se můj spolubydlící odhlásil, nebylo co řešit a po drobné pomoci všemohoucí hospodářce jsme spolu bydleli i papírově. Rozhodně jsme nenarazili na žádný z katastrofických scénářů popsaných v mírně kultovním článku Život na kolejích Strahov a s odstupem času mi zmíněný text začíná připadat jako solidní blábol. Ale nepředbíhejme.

Four Seasons to zrovna není ...

Samotný pokoj ve třetím patře rozhodně nepřipomínal nic, co byste našli v prospektu hotelu Plaza. Holé stěny, dva jednoduché stolky, duo ještě jednodušších židlí, pár peřiňáků (díky obsahu prachových částic známých téže jako prašníků), nějaká ta skříň na hadry, prehistorický botník, nestabilní polička a v žádném případě neclonící záclona. To všem bylo doplněno drobným bonusem v podobě rozbitého okna, znalecky opraveného kartonovou deskou. Ovšem s trochou píle a fantazie se z toho během pár týdnů stane pěkné a útulné místečko. Chodba s pokoji mi pak až nebezpečně věrně připomněla seriálový hit Prison Break (nebo Útěk z vězení, chcete-li), viz přiložená obrazová dokumentace. Útěchou byly záchody a sprchy, které aspoň vypadaly, že nejsou v původním stavu z šedesátých let. Samozřejmě opomíjím fakt, že nějaké dělení na dámy a pány se v moderní době nevede a potkat při vylézání ze sprchy právě vcházející slečnu rozhodně není nic vzácného. Na každém patře je krom toho dostupná ještě kuchyňka, ale o té se zmiňovat nebudu, protože jsem v ní jako přirozený kuchařský antitalent ani nebyl. Krom toho dokáže strahovská menza uspokojit veškeré mé stravovací potřeby a v porovnání se školní jídelnou z průmky jsou tamní jídla vyloženě gurmánským požitkem. Ne že by to bylo nějak extra, ale za studentské ceny jsem se takhle dobře dlouho nenajedl. Možnost výběru z několika jídel, salátů, dezertů, polívek a dalších pochutin, příjemné prostředí, takřka nulové fronty a mnoho dalších aspektů mě prakticky donutily zavrhnout obě dejvické menzy a pro plnění žaludku používat jen tu strahovskou. Krom toho je k ní připojená i restaurace s mnohem univerzálnější otvírací dobou, kde lze (rovněž s odpočtem studentské dotace) sehnat velice zajímavé pokrmy, jako třeba řízek na másle, lasagne, milánské špagety, lasagne, smažák nebo lasagne. V tomhle směru jsem byl rozhodně příjemně překvapen.

Vysoká škola samosebou není jen o bydlení, ale především také o … škole. Nějaké třídy se tady nevedou, nyní jsme studijní skupiny (ó, jak to zní vznešeně). Shodou náhod jsem skončil v té šesté spolu s dalšími třemi absolventy té naší slavné liberecké průmky, včetně jednoho přímého spolužáka. Rozvrh jsme nafasovali pevně daný, ovšem nemůžu si na něj stěžovat, spíš naopak. Spolubydlícímu, hrdému členu skupiny 17, rozhodně jeho časté brzké vstávání nezávidím. První týden se nesl v duchu objevování učeben, ve kterých jsou vlastně přednášky/cvičení vedeny, a protože jsou roztahány po třech různých místech v Praze, občas se to zvrhlo v nefalšované bloudění neznámými čtvrtěmi. Úplně první hodinu, tělocvik, jsme pro změnu vynechali úplně, protože jsme si ho jaksi zapomněli zapsat, a tak jsme slunečné pondělní dopoledne věnovali jako praví a nefalšovaní turisti prohlídce historického centra Prahy pod dohledem všudypřítomného českoněmeckého dua Petr & Petra (respektive Petr Čech a Petra Němcová, kteří jsou teď na reklamách úplně VŠUDE). Návštěva povinných cvičení a nepovinných přednášek pak ve mě zanechala v závislosti na předmětu různé pocity – buď jsem se celou dobu jen usmíval a říkal si, že se asi budu celý semestr nudit (základy použití počítačů, technické kreslení, základy technologie) a nebo jsem se snažil vůbec pobrat, o čem ten maník vpředu vlastně žvatlá a k čemu je to vlastně dobré (matematika). Ačkoli všichni přednášející neustále připomínali skripta, k návštěvě obchodu s technickou literaturou jsem se odhodlal až poté, co jsem byl tak nějak vykázán z hodiny konstruktivní geometrie, kde jsem bez skript plnil funkci kůlu v plotě. Na cvičení z matiky následující den jsem tak už šel vybaven a po jeho skončení se mi stala taková kuriózní věc – zjistil jsem, že zatím všechno chápu. Což pro mě, kovaného matematického čtyřkaře, který naposled počítal nějaký příklad začátkem třeťáku, bylo něco jako procitnutí. Na druhou stranu šlo teprv o první týden, časem se nejspíš vrátím zpět do zajetých kolejí (nezaměňovat koleje s kolejemi, nejsou koleje jako koleje).

Co říci závěrem? Rozhodně mám zatím z čvutu dobrý pocit, který doufám ještě nějaký ten pátek (nejlépe aspoň takových 200, ale čím víc, tím líp) vydrží. Přesto mi bude trvat, než se se školou a s Prahou celkově sžiju. Už několikrát jsem se v autobuse našel, jak koukám z okna a připadá mi nezvyklé, že ten autobus jede Prahou a ne Libercem. To se mi ostatně stávalo i poslední čtyři roky, kdy jsem se občas v autobuse zničehonic divil nad tím, proč vlastně jezdím autobusem a nechodím pěšky, jako tomu bylo v předchozích deseti letech. A ani po čtyřech letech na střední jsem se těchto chvilkových “pocitů uvědomění” nezbavil.

11134

Thursday 24.05. 2007, 18.10 | School | Comments (3)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

To není jen náhodná změť čísel, ale výsledek mé maturitní zkoušky na SPŠSE. Nevyvedla se sice zrovna tak, jak jsem čekal, ale s výsledkem jsem spokojený a rozhodně si nemůžu stěžovat. Nakonec ta maturita vlastně ani nebyla tak hrozná, mnohem horší bylo čekání na ní. Sice mě uklidňoval výsledek praktické části dělané pár týdnů předem (výsledky z ní jsem sice neměl, ale vytáh jsem si modelování v CADu pod dohledem pohodového třídního, tedy téma, po kterém toužili všichni), ale i tak na mě křičelo mé svědomí. Zatímco mnozí se během svaťáku připravovali i několik hodin denně, já vždycky tak nějak sepsal jedno dvě témata a pak soustředěnost zmizela neznámo kam. Dva dny před zahájením maturit jsem se dokonce elegantně rozsekal na kole při cestě z Ještědu a odnesla to pravá ruka. Žádná zlomenina, jen solidní pohmožděniny, takže když už nic jinýho tak jsem mohl aspoň machrovat s obvazem.

Moje zkouška byla v plánu v úterý dopoledne, což považuju za ideální termín. Den předem jsem mohl pozorovat, jak se zkoušející chovají a jak jsou rozděleni na hodného a zlého (nebo zlého a zlého), ale zároveň jsem nešel na řadu jako poslední s pocitem, že většina už to má za sebou. Začal jsem stavbou a provozem strojů, kde jsem si vytáhl jedno z nejnevděčnějích témat a abych to ještě vylepšil, zazmatkoval jsem a nedokázal jsem odříkat ani vzorečky, které do nás všichni cpou od prváku. Dokonalá čtyřka. Hned poté následovala strojírenská technologie, při které se z ničeho nic probudil jinak pasivní předseda komise a spolu se zkoušejícími se předháněli v tom, kdo mi položí záludnější otázku ohledně svařování. V obklíčení jsem tak vybojoval trojku. Angličtinu snad nemá ani cenu zmiňovat. Na potítku jsem se čtvrt hodiny nudil a dalších patnáct minut jsem prakticky nepustil učitelky ke slovu a téma Computers jsem při první příležitosti opustil. U angliny jsem si věřil, takže kdyby mi nedali jedničku, tak bych se asi někde rituálně upálil. Jako poslední byla na řadě čeština a u té se na mě usmálo štěstí, protože jsem vyfasoval nejstarší staroslověnské památky, které jsem si pamatoval dokonale. Suverénně jsem odvykládal literaturu a pak jsem bavil komisi při mluvnické části (územní a sociální diferenciace jazyka). Dívali se na mě jako na marťana, když jsem nevěděl význam slangového slova prkenice (už vidím ty komentáře ve stylu “omg prkenice, ty fakt nevíš co to znamená?”). Celkově další jednička, ke které se nakonec přidala i jedna z praktické a ve výsledku to dalo dohromady součet deset. Mé ego se teď hlasitě ozývá s tím, že je to druhý nejlepší výsledek ve třídě. Což teda spíš než mé kvality dokazuje slabou úroveň celé třídy. Možná to bylo to celkovou atmosférou, kde zatímco my jsme měli maturitu ve spoře osvětlené místnosti pod dohledem přísně vyhlížejícího předsedy, o kus dál elkaři (však víte, technické lyceum) v pohodě povídali ve světlé a krásně vyzdobené třídě a maturitní komisi předsedala ženská typu “dobrá máma”. Ostatně i to, že se tam do zkoušky z angliny mohli zapojit i diváci (tj. já :) ) o něčem vypovídá.

Zítra nás už čeká jen paráda na radnici a probděná noc. Proto jsem ten příspěvek napsal radši už dneska, protože až ho budu o víkendu číst, nejspíš si pár pasáží nebudu vůbec pamatovat.

Maturitak

Saturday 17.03. 2007, 15.15 | School | Comments (10)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Čtvrtý ročník na střední se točí v podstatě jen kolem maturit. Kromě přípravy maturitních témat z maturitních předmětů na samotnou maturitní zkoušku tu však mám i něco mnohem zábavnější – maturitní ples (kterému nikdo neřekne jinak než maturiťák). Ten náš, průmyslovácký, se konal tento pátek a dopadl přesně podle mých očekávání. Tedy něco se povedlo a něco skončilo totálním fiaskem. Ale hezky popořadě.

Celá naše třída se zaměřila hlavně na nástup s následným šerpováním a na obdarování třídního profesora ing. Klejcha (téže známého jako Big Boss). Zatímco se samotným darem nebyl problém a už s dostatečným předstihem jsme objednali luxusně vyhlížející vyhlášený koňak Hennessy X.O., s nástupem to bylo poněkud složitější. Nehodlali jsme se zařadit do stereotypu ostatních tříd a založit nástup na nic neříkající video prezentaci (nepočítám-li lyceum a jejich nepřekonatelné Oscary), a proto jsme si vymysleli vlastní, choreograficky promakaný nástup. Do něj měla hrát svižná muzika Do gala z muzikálu Starci na chmelu a celý náš nástup měl být završen seřazením uprostřed sálu v dvou řadách tak, aby vznikla ulička. To byla ovšem jen polovina představení – ihned poté měl na scénu vejít třídní profesor, zatímco do jeho pochodu by hrál Imperial March z Hvězdných válek. Prošel by naši uličkou a my bychom vzali k poctě zbraň s posuvkami. Ačkoli takto napsané se to může zdát podivné, při trénování to vypadalo setsakramentsky dobře a o to víc nás zklamalo, že to nevyšlo. Nemám ponětí, kde přesně se stala chyba, v každém případě nás utnuli v polovině a nástup profesora se tak konal jen ve velmi improvizované podobě (i když svou úroveň měl; bohužel nepoutal takovou pozornost, jakou by si zasloužil). Důležité ale je, že třídnímu se líbil, a to dokázalo vyrovnat vše, co se pokazilo (přesto sesílám sedm let bídy a utrpení na oba moderátory).

Prachy, prachy, prachy!

Jakmile jsme byli ošerpování (nepřehlédnutelně růžovými šerpami!), velká část třídy se zvedla a zmizela do hospody a na místě nás zůstalo jen málo. Na půlnoční odšerpování jsme od nás vydrželi všehovšudy jen tři (i když jeden by řekl, že nás bylo dvakrát víc). Mě osobně to ani nevadilo, s cílem “ožrat se do němoty” jsem se nijak neztotožnil a radši jsem těch pár hodin i přes protesty svých dolních končetin strávil na parketu (tuhý roztok uhlíku v železe alfa aneb Ferit hrál božsky). Tečkou za celou akcí pak byla párkilometrová štreka domů nočním Libercem.

Souboj CADu

Friday 19.01. 2007, 15.23 | School | Comments (6)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Maturita se blíží, čtvrtý ročník je připravený přehoupnout se do druhé půlky a přichází čas poohlédnout se za tím, co jsme se vlastně během těch čtyř let naučili. Tento týden v pondělí jsme odevzdávali jednu z finálních prací v CAD systémech – model předního přesmykače na kole. A právě ten byl krásným shrnutím dosavadních let strávených při modelování více či méně šílených součástí.

Když jsme začínali v oněch dávných letech v prváku modelovat, všichni nás to učili jen v programu VariCAD. Nám, tehdy třetím rozměrem nedotčeným studentům, se zdál jako naprosto dokonalý nástroj pro práci s modely. To vše bylo ještě umocňováno slovy profesorů, že je to výborný český program disponující jednoduchým ovládáním a ve své třídě nemá konkurenci. Samozřejmě jsme tehdy neměli ani ponětí o tom, že ve třídě největších šmejdů konkurenci opravdu neměl, a tak jsme s ním byli nuceni makat řadu let. Často (a tím myslím opravdu často) nás nutil k pláči, nelítostnému hněvu, depresi a k neodolatelné touze rozmlátit nejbližší uchopitelný předmět. Dokud jsme tvořili krychle, kvádry a další podobně jednoduchá tělesa, šlo to ještě přežít, ale jakmile jsme začali dostávat zadání typu zadní brzda kola, převodová skříň a v neposlední řadě i zmiňovaný přední přesmykač, šlo už do tuhého. Zaoblování, složité tvary nebo křivky, to vše sice program zvládal, ale za cenu neuvěřitelného úsilí a železných nervů (a někdy ani to nepomohlo). A to, že každou chvíli padal a my jsme tak přicházeli o cenná data, to radši ani nezmiňuji. Ne nadarmo se mu časem začalo říkat ShitCAD.

Naštěstí pro nás přišla v druháku alternativa, která nás zachránila od dlouhých večerů strávených bezvýsledným bádáním. Tou alternativou byl program Solid Edge, který sice přišel s náročnějším ovládáním a většími nároky na představivost, avšak výsledky s ním byly pro nás neuvěřitelné. Komplexní součásti s mnoha složitými tvary, o kterých jsme si do tehdejší doby mohli nechat jen zdát, se tak rázem stali naším každodenním chlebem a “varáč” zůstal minulostí. Největší výhoda “solidu” byla v tom, že jsme zdarma obdrželi akademickou verzi a mohli jsme tak modelovat doma, zatímco VariCAD nás omezoval pouze na práci ve škole (nepočítám-li pirátskou verzi). A to radši ani nemluvím o problémy s verzemi VariCADu, které spoustě lidí přinesli peklo a mě dokonce jednu pětku.

Ačkoli mnozí považují Solid Edge jen za nástroj pro složitější finesy a na běžné modelování se stále drží VariCADu, já už na SE nedám dopustit a všechno dělám jen v něm. Třeba na přesmykači šla celou dobu práce jako po másle, až při konverzi do VariCADU (ve kterém musíme odevzdávat) jsem se málem dostal do psychotického stavu a skoro jsem podlehl temné straně Síly. Ještě že už mám odevzdání za sebou a do konce roku bude snad relativní klid. Teď jen jaká bude známka (celá třída už dostala pětku za špatně provedené výpočty – stinné stránky kooperativní práce).

Přesmykač v prostředí VariCADPřesmykač v prostředí Solid Edge

Na závěr ještě porovnání mých výtvorů v Solid Edgi a VariCADu. Zatímco ozubená kola a střed jsem děla ve VariCADU, vše ostatní je modelované v Solidu (a taky to na to vypadá):

Zbrojovka

Thursday 23.11. 2006, 16.07 | School | Comments (6)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Exkurze pořádané naší školou bývají většinou synonymem pro nudné a nezáživné hodiny strávené v hypermoderních podnicích strojírenské výroby. Když člověku hrdě ukáží nový CNC stroj za pár milionů, který vezme neopracovanou součást, během pár minut/sekund ji za emulzí zacákaným a tudíž neprůhledným sklem obrobí a nakonec vyplivne na druhém konci, je to sice hezké, ale z praktického hlediska naprosto zbytečné. Tohle (s částečnou podporou všeobecné lenosti) byl asi důvod, proč se na dobrovolnou exkurzi do uherskobrodské zbrojovky primárně určenou pro třetí ročník přihlásilo tak málo zájemců – já sám jsem nakonec tvořil polovinu celé skupiny z naší třídy. Tady je nutné ještě připomenout, že moje škola se nalézá v Liberci, zatímco Uherský Brod leží téměř přesně na druhém konci republiky, nějakých 300 km daleko.

Den exkurze začal vcelku normálně, jen poněkud brzo. Čtyři hodiny ráno jsou čtyři hodiny ráno a málokdo propadá do stavů euforie, když je nucen vstávat v takový šílený čas. Autobus byl sice luxusní a za jistých okolností by dovoloval dospat ztracený čas za jízdy, jenže ty jisté okolnosti by se daly splnit jen v případě, že bychom necestovali po českých silnicích. Takže pětihodinovou Tour de Bohemia mi nakonec zaplnila muzika, sem tam pokec a četba Clancyho Rudé bouře (v originále).

Tak, a teď přichází na řadu to hlavní – exkurze samotná. Česká zbrojovka sice nevyrábí jen zbraně a zaměřuje se také na leteckou techniku a dodávání součástí pro jiné firmy, zbraně jsou stále to hlavní. Proto nás čekala také přísná kontrola nejen při vstupu, ale i při odchodu, a po celou dobu jsme byli pod dohledem bezpečnostních kamer (“zamávejte, budete v televizi”). Zmiňovat podrobně celý program exkurze by bylo zdlouhavé, proto připomenu jen ty nejdůležitější body. Tím prvním a zaručeně “nejakčnějším” bylo rozhodně sledovat přesné v lití na živo. Nejdříve nám ukázali výrobu forem na lití (na součást z vosku se nanese lepidlo a písek, čímž vznikne forma, pak se to celé zahřeje a vosk se vypustí, a nakonec se to před samotným litím ještě zahřeje v peci na patřičnou teplotu), ale to nejlepší přišlo až poté. Strojařům prostředí popisovat nemusím, laikovi bude muset stačit, že to vypadalo jako v závěru druhého terminátora. To si takhle jeden chlápek nalil roztavenou ocel (nějakých 1600°C; teplo z ní sálalo až nějakých šest sedm metrů k nám) do nádoby, přešel pár metrů a nalil jí do forem, jako by lil z konvice čaj. S něčím podobným se prostě žádná céencéčka poslední generace rovnat nemůžou.

Větrovka CZ 200S

Kvůli bezpečnosti jsme samozřejmě mohli zapomenout na nějakou prohlídku pracovišť na výrobu zbraní samotných rovnou zapomenout, stejně jako na focení (proto žádné fotky), a tak nám ukazovali víceméně jen výrobu ozubených koleček a soustružení jakýchsi polotovarů. To se ukázalo být vcelku nezáživným, dokud jsem nezjistil, co je to vlastně za polotovary. Projít totiž takhle kolem několika přepravek plných rámů na pistole, to v člověku zanechá docela divný pocit. Najednou ho to donutí zamyslet se, kam asi tyhle kousky půjdou, když firma vyváží do stovky zemí po celém světě. Jak už tomu tak bývá, zbraně si kupce najdou vždycky. Aby to nebylo tak démonické, připomenu ještě, že jsme letmo nahlédli do výroby větrovek (neplést si se vzduchovkami) a do nástrojárny vybavené parádními měřícími přístroji a obsluhované lidmi s dokonalým moravským přízvukem. Pak se přihlásil ke slovu čas a tak jsme během pár minut zpátky prošli detektorem kovů a nacpali se do autobusu, abychom se vyhnuli odpolední špičce.

Cesta zpátky se proměnila v improvizovaný filmový festival, při kterém jsme zkoukli Taxi a Slavnosti sněženek, takže po návratu domů jsem byl patřičně vyřízený a postel jsem přivítal s otevřenou náručí.

Atomova nuda

Tuesday 26.09. 2006, 17.56 | School | Comments (2)
I’m sorry, but I translated this site to English only in July 2012 and all previous blog posts are in Czech.

Atomové silo

Nultá hodina bývá vždy nejméně oblíbeným bodem v týdnu, ať už je zaplněna jakýmkoli předmětem. Aspoň tomu tak bylo v prváku, kdy jsme každé úterý vstávali v brzkých ranních hodinách, abychom se ve stavu polospánku přibelhali na hodiny informatiky vedené velkou osobností českých dějin J. Šormem. Letos jsme poprvé po těch letech vyfasovali opět nulu (ačkoliv jen sudý týden, což je v porovnání s béčkem lážo plážo) a to samozřejmě vyvolalo menší revoluci. Zatímco dosud jsme v případě automatizace podle rozvrhu neběželi a vyprávěli si pohádky o bezpečnosti práce, dnes se šlo naostro a to přímo v učebně FESTO, plné pneumatických a elektronických vymožeností. A hej, po krátké přednášce jsme hned zaujali místa u pracovních stolů, na kterých jsme začali tvořit naše pneumatické vynálezy. Zadání bylo až příliš jednoduché, proto následovaly upgrady jako tlakoměry, logické operátory a sériové spouštění. Vrcholem celé hodiny byl neuvěřitelně zamotaný obvod simulující atomové silo, u kterého bylo nutné nejdříve odjistit celé ovládání a poté současným stiskem čtyř tlačítek provést odpálení (rozuměj stlačení pístu). Jestli bude taková sranda pokaždé, tak se snad na úterky začnu i těšit.