A je to tady zase. Šedá rutina každodenních nudných návštěv školy a marná snaha profesorů nás na poslední chvíli něco naučit. A přitom to v posledních třech týdnech vypadalo, že už prázdniny začaly a slova jako „výuka“, „studium“, „kule“ nebo podobné vulgární výrazy vymizely z našich slovníků. Tři neděle zpátky jsme totiž nastoupili na povinné praxe v podnicích, které jsou snad na každé průmyslové škole nutností a pod dlouhých měsících přinášejí pro někoho zajímavý zážitek a pro někoho další kolo nekonečné nudy. Já měl to štěstí, že jsem spadnul do první kategorie, když jsem v Chrastavské pobočce firmy Benteler makal zadarmo každý den na relativně zajímavých věcech (i když ne pokaždé a na zkratku FSK jsem si za tu dobu vybudoval alergii). Ovšem dvoutýdenním skoropracováním rozhodně nic neskončilo, spíše naopak. Když pominu Chrastavské slavnosti a půlnoční cestu za zpěvu národních písní, čekalo nás ještě velkolepé finále – sportovní kurs, pro lenochy turisťák, pro profíky cyklisťák.
V lehce nachlazeném stavu jsem se v pondělím mrazivém ránu sebevědomě sám přiřadil k nejlepší cyklistické skupině, zčásti kvůli tomu, že na kole jezdím celkem často, zčásti proto, že více než polovinu tvořili spolužáci (celkem jeli tři třídy, my strojaři, slaboproudaři a několik počítačových mágů). Naše družstvo vedl ing. Kopal aka Kopáček, učitel měření a na první pohled člověk, pod jehož vedením by šel následující týden strávit bez nějakých potíží. Tuto lehce naivní myšlenku naboural až jeho „briefing,“ při kterém jsme se dozvěděli trasu na místo určení, Hamr na Jezeře. Ačkoliv je toto oblíbené výletní místo doslova za kopcem, my jsme se k němu vydali menší zkratkou přes Turnov – to je jako kdybyste to do Prahy vzali přes Karlovy Vary, jen v menším měřítku. Nakonec jsme si tedy první den dali nějakých 80 km, což bylo naštěstí největší číslo celého kursu, což jsem však v dané chvíli netušil. Na místě jsme zjistili, že budeme přenocovat ve velmi spoře zařízených chatkách s přikrývkami dělanými na míru pro člověka zhruba polovičního vzrůstu, než jsem já. Díky bohu za to, že jsme nenašli čtvrtého člověka a zbyla tak jedna přikrývka navíc (kterou jsem autoritativně zabavil). Nakonec jsme za ní byl více než vděčný, protože noční kurs hibernace nás všechny naučil vážit si každého joulu tepla. Program pro náš tým na další dva dny pak spočíval v orientačních trasách podle slepé mapy, k čemuž jsme si museli na kolo opatřit toliko nenáviděný držák na mapu. Samotné bloudění v oblasti bývalých uranových dolů nepředstavovalo výrazný problém, zato cesty pískem vylepšené deštěm nám dokázaly výtečně zpestřit celý den. Zvlášť Martinu Droppovi, který píchnul. Se středou naštěstí přišlo i lepší počasí a všechny problémy odpadly, parádní oběd ve společnosti pohledné servírky (viz společné foto) byl nakonec nejlepším momentem celého kursu (pro všechny kromě Lukáše, protože nakonec vepřové výpečky s kroketami neměli).
Předposlední den se nesl ve znamení povinné pěší túry, kterou si mnozí vylepšili o ilegální návštěvu nejbližší hospody (z čehož byli profesoři úplně na větvi). Aby toho nebylo málo k večeru jsme si dali rychlovýlet na nedaleké opuštěné vojenské letiště, kde jsme si prohlédli staré úly, nabrali pár fotek a fičeli jsme zpátky. A Droppa píchnul. Poslední den byli všichni nedočkaví a cesta domů byla motivací, která držela nejednoho studenta při životě. Zatímco chodaři se vezli vlakem a zbylé dvě cykloskupiny jely nejkratší cestou přes Ještěd, nás čekala opět zkratka, tentokrát na druhou stranu přes Hrádek nad Nisou. Cesta probíhala rychle, v Chotyni jsme se pak na chvíli zastavili na odpočinek před posledním tahem. Droppik opět píchnul. Za stále se zlepšujícího počasí jsme tak před druhou hodinou dorazili do Liberce, já se pak oddělil a vzal to nejkratší cestou domů, do Stráže nad Nisou. Ještě jedna cesta pro velký bágl vezený autem do školy už mi náladu pokazit nemohla a já se po krátké sprše a lehkém obědu vesele zhroutil na postel. Takhle pohodlná byla vždycky?
Co se mi do článku nevešlo a stojí za zmínku? Určitě noční divadlo dobře naladěných profesorek, polární podmínky při vstávání, riziko při vycházení z chatky způsobené člověkem s pravidelnou stolicí, večeře horší než školní obědy, Loituma, invaze komárů, vyloupení dvou chatek, šílenci s reprobednama a v neposlední řadě příjemná politická diskuze nejen u ohně na téma Jirka P. & my obyčejní smrtelníci.
