Karel Mořický

Rád bych se omluvil zas svou čtyřměsíční nepřítomnost, způsobenou prodlouženými letními prázdninami mezi střední a vysokou školou. Stalo se toho během nich spousta a určitě by to vydalo na několik samostatných příspěvků (které jsem také několikrát načal, avšak nikdy nedokončil), ovšem nyní je už na ně pozdě, a tak se pokusím o jakési závěrečné shrnutí. Takové filtrování bude mít samozřejmě za následek, že mnoho jinak zajímavých věcí zůstane opomenuto, což je jen další neblahý důsledek mé Ledabylé Letní Lenosti™.

HP poprvé

Když ke konci července vyšel nový Harry Potter, jako fanda knižní série jsem pochopitelně neváhal a knížku přečetl. V mnoha ohledech mě příjemně překvapila, protože Rowlingová konečně vtiskla příběhu opravdu temnou stránku a já se každou chvíli bál o nějakou svou oblíbenou postavu. Jelikož jsem po letech spekulací a odhadů sám došel k různým možným i nemožným verzím rozuzlení, často jsem sám sebe našel, jak nahlas říkám “Přesně tohle jsem čekal” nebo “Já to celou dobu věděl” (na druhou stranu překvapených výkřiků typu “Aha!” a “Páni!” jsem si taky užil dost). Nejen to - jelikož jsme knihu četli zároveň se sestrou a sestřenicí, poslouchal jsem i jejich hlasité komentáře příběhu a bylo těžké si navzájem nevyzrazovat, co bude dál. Samozřejmě že když jsme všichni přečetli určitý bod, následovala vášnivá diskuze o tom, jak se nám to vlastně celé vyvíjí. A že to šlo kupředu pěkně svižně. Místo tradičního schématu otevřené války jsme se dočkali mnohem plíživější a nebezpečnější varianty loutkohry ve Voldemortově režii a paranoia byla na každém kroku. Ovšem čím více se stránky přelévaly na levou stranu, tím více jsem se nemohl ubránit dojmu, že se něco nepovedlo. Snad nebude vadit, když prozradím, že Harry s Ronem a Hermionou v tomto díle školu navštěvovat nebudou a místo toho budou vést svůj boj skrytě. To, že Rowlingová dala sbohem příběhu založeném na životě v Bradavické škole by ani tolik nevadilo, ovšem fakt, že je celý příběh stále rozložený mezi zářím a červnem už trochu na obtíž bylo. Zatímco dříve byly mezery mezi jednotlivými příběhovými posuny vyplněny obyčejnou návštěvou školy (díky tomu nebylo nutné vysvětlovat, co se dělo při náhlém skoku o několik týdnu vpřed), v tomto díle už tento jednoduchý trik použít nešel. Respektive neměl by, protože použitý je a to dost chatrně, což považuji za největší slabinu sedmého dílu. Velké finále mělo ale rozhodně šťávu a i když pár postav by si zasloužilo mnohem více epický či hrdinský konec, nemůžu mu nic moc vyčítat. S odstupem času určitě ne, ale v okamžiku, kdy jsem dočetl poslední stránku, jsem se cítil poněkud okraden. Řada vedlejších dějových linií zůstalo neuzavřena a mnoho tajemstvích zůstalo neodhalených.

Mírné zklamání z toliko očekávané knihy vyústilo v to, že jsem na internetu vyhledal neoficiální alternativu sedmého dílu nazvanou The Seventh Horcrux (v češtině Sedmý Viteál), jejíž autorkou je Melindaleo. Tato neoficiální verze čítající 34 kapitol se na internetu objevila dva měsíce před plánovaným vydáním sedmého dílu a i přes zjevné důkazy neoficiality (včetně samotného prohlášení autorky) se začaly šířit fámy o tom, že by to snad mohl být opravdový závěr série. Není se tak čemu divit, že jsem se po nenaplněném očekávání z originálu obrátil na tento amatérský kousek v naději, že snad splní má přání. Paradoxně mě jeho čtení postupně utvrzovalo v tom, že ten originál vlastně nebyl až zas taková katastrofa. Nemůžu říct, že by tento příběh byl vyloženě špatný a objevilo se v něm dokonce několik momentů, které výrazně převyšovaly své protějšky z pravého pokračování; ano, opravdu je tam na začátku spousta momentů, které jsou v obou knihách stejné - až jsem se divil, kolik toho dokázala autorka uhodnout), ovšem výsledek držel pohromadě jen velmi sporadicky. Tam, kde Rowlingová navodila pocit strachu a osamění, tam se Melindaleo zaměřila na city našeho brýlatého hlavního hrdiny. Což nezní špatně jen do té doby, než se celý příběh zvrhne v love story mezi Harrym a Ginny a bez větších změn se tak odvíjí až do konce. Takže zatímco předtím jsem trousil hlášky překvapení a ohromení, nyní mě spíše místy napadaly věty typu “Co to proboha čtu?”. No prostě mizérie (na druhou stranu musím uznat, že Snot, jedna z nových postav, mě doslova okouzlil).

Autorem přiloženého obrázku je elspethelf.

HP podruhé

Druhé “hápéčko” se nemá se slavným kouzelníkem nic společného, ovšem magické je dost. Řeč je o notebooku, který jsem o prázdninách po dlouhých týdnech náročného vybírání sehnal - Hewlett-Packard Pavillion dv6470. Ve své cenové kategorii jednoznačný favorit jsem si pořídil kvůli práci a škole a ačkoli jsem měl nejdříve obavy ohledně výkonu, teď svého rozhodnutí nelituju a nedám na něj dopustit. Malá elegantní krabička vybavená webkamerou a dálkovým ovladačem se ukázala býti jako velmi výhodná investice, protože jsem na ní bez problémů rozběhal vše, co jsem potřeboval pro práci a dokonce i něco navíc. Rozhodně můžu doporučit (jak už jsem udělal v případě dvou kamarádů, z nichž jeden už svého Pavilliona má a druhý si ho co nevidět sežene taky), protože ať už jde o výdrž, tichost, kvalitu obrazu a zvuku nebo výbavu, ve všech směrech je na výborné úrovni. A ani obávané Windows Vista (ve verzi Home Premium) nejsou takové absolutní zlo, jak se všude píše, a popravdě jsem si na ně i docela zvykl. Ve skutečnosti je tam několik málo vylepšení, která jsou svým způsobem návyková a které mé podvědomí marně hledá i při práci se staršími XP.

BI

Na závěr se nemohu nezmínit, že poslední týdny prázdnin jsem strávil v mýty opředené centrále Bohemia Interactive v Mníšku pod Brdy. Moje skromná úloha tam spočívala v designování všeho možného i nemožného pro mnohými proklínanou hru ArmA a její dosud nevydané pokračování. Po pěti letech strávených v komunitě bylo příjemnou zkušeností dostat se mezi profíky, kteří svou práci výborně znají. Nebyl tak sebemenší problém požádat o nový skriptovací příkaz či model, který následně otevřel nové možnosti při navrhování misí - prostě splněný sen každého, kdo se kdy jen nachomýtl k tvorbě misí. Mnohdy jsem dokonce zůstával ohromen nad tím, co vlastně engine ArmA umí, ale čeho si nikdo na první pohled nevšimne. Což je dost možná důvod, proč mezi určitou částí hráčské komunity stále panuje přesvědčení, že BI je jen banda lenochů, co neumějí nic jiného než produkovat nehorázné množství bugů, kašlat na hráče, vymýšlet ptákoviny nebo programovat dementní AI. To samozřejmě není pravda. Ve skutečnosti nám totiž z výše uvedeného jde jenom vymýšlení ptákovin, jeden slovenský kolega by mohl vyprávět. Ostatně i mě samotného napadla řada utopických návrhů, ale třeba takové dynamické opadávání listí na stromech jsem se radši ani nepokoušel prosadit, neboť by mi hrozilo vážné riziko defenestrace. V každém případě se na výslednou podobu ArmA 2 těším, protože z toho, co jsem viděl, mám rozhodně dobrý pocit (i když o pocity nezaujatého pozorovatele jsem už přišel dávno).

Na začátek musím říct, že počítačové hry si moc často nekupuju a když si seženu něco nového, musí to být opravdu kvalitní a vydařený počin (jako třeba Metal Gear Solid nebo ArmA). Nejen to - taková hra se navíc musí trefit přesně do toho žánru, časového období a grafického provedení, které mě zaujme. Možná proto mě obloukem minuly takové zaručené “pecky” jako třeba Starcraft, Battlefield, Call of Duty a mnoho dalších, které také přilákaly davy fanoušků. A ze stejného důvodu jsem dlouho ignoroval novinky z vývoje hry S.T.AL.K.E.R., kterých rozhodně nebylo málo. Její vydání jsem prakticky vůbec nepostřehl a nějaký čas mi to nevadilo. Jenže když pak začal jeden kamarád o té hře doslova básnit, další se připojil o pár dní později a pak ještě dva další, začínal jsem si říkat, jestli o něco nepřicházím. A tak jsem po několika týdnech přemlouvání dal na přirozenou reklamu a taky si toho veleslaveného STALKERa objednal. A teď si pomalu, ale jistě začínám říkat, že to nebyla zrovna nejlepší investice.

Ne že by to byla vyloženě špatná hra, rozhodně na první pohled působila jako malá revoluce. Nemyslím teď luxusní balení skrývající mapu zóny a příručku pro přežití, ale samotný herní systém. Rozlehlost prostředí a interakce s dalšími postavami ve mě dokonce vyvolaly zdání, že se konečně někomu podařilo zpracovat geniální systém z vydařené žoldácké jízdy Jagged Alliance do světa stříleček z prvního pohledu (nebo-li FPS, řečeno noblesně). O co tehdy šlo? Se svými postavami, draze placenými žoldáky, jste se pohybovali po rozlehlém ostrově a plnili při své cestě rozličné úkoly. Hlavní úkol byl jen jeden - zbavit se diktátorské královny - ale sekundárních úkolů byly mraky. Jinými slovy takový malý svět, do kterého se vžít bylo až nebezpečně snadné. A STALKER se na počátku tvářil, že umí přesně tohle a možná i něco víc, jen místo vícera žoldáků s jednou jedinou postavou. Úkol byl také jen jeden (zabít mystického Střelce) s tím, že byla možnost plnit desítky podružných úkolů zadávaných různými lidmi. Takhle se opravdu hra tvářila a chvíli se zdálo, že více než pět let (!) vývoje přineslo kýžené ovoce. Grafika ostatně prožitek jen umocňovala, protože barvami hrající podzimní prostředí je zaručený recept na líbivost a spolu s rozpadajícím se okolím černobylské elektrárny jen pumpoval atmosféru do závratných výšin. Bohužel, za vším tímhle pozlátkem na povrchu se časem ukázala být jen prázdná schránka s minimem možností. Sekundární úkoly se začali pomalu, ale jistě opakovat, prostředí se ukázalo být jako mnohem méně rozlehlé a i onen žijící svět s dalšími postavami projevil svou falešnost. Tím spíše ke konci , kde se slibované město Pripjať objevilo jen na pomíjivý moment a samotné černobylské elektrárny jsem si prakticky neužil vůbec. Korunu tomu nasadil závěr příběhu (jejich víc a ty tři, které jsem vyzkoušel, navzájem soupeřily o to, který z nich bude působit víc odfláknutě). Nakonec z toho všeho zůstal jen povedený grafický kabátek a pár osamocených momentů nabitých atmosférou, které ovšem hru samotnou v žádném případě neutáhnou.

Možná byla chyba na mé straně, když jsem po zdárném splnění vývojářské pětiletky čekal něco na způsob zázraku. Nedá se říct, že by to byla vyloženě špatná hra, ale na rozdíl od ostatních už nemam jaksi chuť se k ní vracet. Zato jsem dostal neuvěřitelnou chuť zahrát si zase Jagged Alliance.

Rozbořenými ruinami staré stalingradské továrny se rozléhá zvuk sirény. Její drásavý tón burcuje skupinu lidí v uniformách, kteří na nic nečekají a dávají se do pohybu. Vědí, že jejich nepřítel právě dělá to samé. Každá sekunda je teď drahá. Zkušený ostřelovač s mnoha zářezy na pažbě se vydává točitými schody do patra. Jeho zarostlá tvář už pamatuje mnoho bitev, a tak není divu, že jako jeden z mála postupuje s ledovým klidem. Jeho společníci o patro níž jsou naproti tomu úplní zelenáči, kteří se do víru bitvy dostali poprvé. Postupují zbrkle a neopatrně, a tak není divu, že se v okamžiku dostávají pod palbu nepřítele. Mají štěstí, nikdo z nich není zasažen a všichni se tak stačí doplazit do úkrytu. Mladá dívka, která se ještě donedávna děsila při každém pomyšlení na boj a při výstřelu ze zbraně téměř omdlévala, nyní zkušeně zaujímá místo u díry ve zdi. To se ukazuje jako skvělý taktický tah, protože má protivníky jako na dlani a okamžitě je zasypává dávkou střel. Dva její společníci využívají okamžiku a postupují vpřed. Podlaha je posetá vysypanými dlaždicemi a všemožnými hadry, což se stává jednomu z bojovníků téměř osudným. Jeho nohy sklouznou po nejistém povrchu a on padá k zemi, jen tak tak se stačí zorientovat a skrýt se za barel. Jeho druh už takové štěstí nemá a je zasažen dřív, než stačí zalehnout. Válka není fér. Venku před budovou se už obě vojska také setkala. Přestřelka byla rychlá a ostřelovačův tým při ní utrpěl těžké ztráty. Pouze jeho mladší bratr se dokázal v tom zmatku skrýt, ovšem nyní je držen v šachu nepřítelem a nemůže dopředu ani zpět. Zevnitř budovy se opět ozve střelba - to když se nepřítel snaží prorazit obrannou linii. Jeho narychlo uspořádaná akce ale nevyjde, přesto obě strany přicházejí o jednoho muže. Dívka nyní zůstává osamocena u díry ve zdi a padá na ni beznaděj. Ví, že proti ní stojí přesila, a také ví, že většina jejího týmu už padla. To jsou ty chvíle, kdy už můžete doufat jedině v zázrak. Na druhé straně zdi, na čerstvém vzduchu, se mladíkovi honí v hlavě stejné věci. Nepřítel ho chvíli co chvíli zasypává salvami střel a pokaždé, když se tak stane, se o několik kroků přiblíží. Jedno letmé vykouknutí, při kterém spatří pohyb jen pár metrů před sebou, jen dokáže bezvýchodnost situace. Ovšem spatří i další pohyb, v dřevěném průchodu nad sebou. V úzké škvíře po vypadlém prkně se objeví dlouhá hlaveň a padnou dva jisté výstřely. Zázraky se dějí! Mladík poznává tvář svého bratra, ostřelovače, který vzápětí mizí zpět v budově. Zakrátko poté se vynoří ze dveří o patro níž a směle postupuje vpřed. Přichystá nepříteli pořádné překvapení, když mu vpadne do zad, a zachrání obklíčenou dívku. Happy end.

Ne, tohle opravdu není žádný historický dokument o dobývání města na Volze. Je to jen krátký záznam jedné z bitev, která proběhla na paintballovém hřišti v Raspenavě, kde jsme uspořádali akci P.A.M.R.D.. Nehledejte v tom nic sprostého, je to pouze zkratka pro Paintballovou Akci Maturantů Roku Dvatisícesedm. Z původní dvacítky bojovníků nás nakonec dorazilo “jen” 13, což v omezeném prostoru hřiště vystačilo na hodiny zábavy a kýbl potu. Pro velký úspěch tohoto válečného tažení si ho za měsíc zase zopakujeme, tentokrát ale na podstatně rozmanitějším hřišti v Mimoni.

Ještě dodám, že onen zarostlý ostřelovač (přezdívaný “Krakonoš”) je organizátor celé akce Tali a že já jsem byl ten, kdo padl při nepřítelově snaze o proražení obranné linie.

Už mě vážně unavovala ta omezení na Českém hostingu a spolu s plánovaným redesignem přišla na řadu i nová doména. Vybrat umístění bylo snadné, dobré zkušenosti s webem Taktické OPerace 1 vyústili v jasné vítězství webhostingu Hukot.cz. Kvalitní služby za rozumnou cenu, minimum omezení a ochotná podpora - oproti předchozímu hostingu samé novinky. S přesunem webu nebyl žádný problém, kopírování databáze mi ale rychle přelezlo přes hlavu a nebýt Steneho (správně vyslovováno Stenete, ale absence diakritiky udělala své), nejspíš bych sem sotva dokázal dostat všechny příspěvky včetně komentářů. Patří mu velké dík.

Ohledně vzhledu - už mě unavovaly ty minimalistické struktury, které jsem používal doteď (hlavně ta předchozí splácanina byl jeden velký omyl), a tak jsem se rozhodl trošku rozšoupnout. Komiksové téma mě napadlo náhodou a hodlám ho ještě využít, ovšem byl bych nerad, kdybyste vzhled stránek přirovnávali k Sin City (jak už někteří udělali). Pokud je tento nadmíru povedený film jediným vaším setkáním s komiksem, pravděpodobně se tomu nevyhnete, ale pokud jste kromě filmu četli i komiks a k tomu i komiksy jiné, na první pohled vám bude jasné, že prvků ze Sin City je tu pramálo.

Kvůli novému vzhledu jsem odkládal pár článků, jako například o mých názorech na hru S.T.A.L.K.E.R nebo o akci P.A.M.R.D., tak se mi je snad podaří v blízké době doplnit. To je zatím vše a doufám, že se vám současná podoba stránek bude líbit.

To není jen náhodná změť čísel, ale výsledek mé maturitní zkoušky na SPŠSE. Nevyvedla se sice zrovna tak, jak jsem čekal, ale s výsledkem jsem spokojený a rozhodně si nemůžu stěžovat. Nakonec ta maturita vlastně ani nebyla tak hrozná, mnohem horší bylo čekání na ní. Sice mě uklidňoval výsledek praktické části dělané pár týdnů předem (výsledky z ní jsem sice neměl, ale vytáh jsem si modelování v CADu pod dohledem pohodového třídního, tedy téma, po kterém toužili všichni), ale i tak na mě křičelo mé svědomí. Zatímco mnozí se během svaťáku připravovali i několik hodin denně, já vždycky tak nějak sepsal jedno dvě témata a pak soustředěnost zmizela neznámo kam. Dva dny před zahájením maturit jsem se dokonce elegantně rozsekal na kole při cestě z Ještědu a odnesla to pravá ruka. Žádná zlomenina, jen solidní pohmožděniny, takže když už nic jinýho tak jsem mohl aspoň machrovat s obvazem.

Moje zkouška byla v plánu v úterý dopoledne, což považuju za ideální termín. Den předem jsem mohl pozorovat, jak se zkoušející chovají a jak jsou rozděleni na hodného a zlého (nebo zlého a zlého), ale zároveň jsem nešel na řadu jako poslední s pocitem, že většina už to má za sebou. Začal jsem stavbou a provozem strojů, kde jsem si vytáhl jedno z nejnevděčnějích témat a abych to ještě vylepšil, zazmatkoval jsem a nedokázal jsem odříkat ani vzorečky, které do nás všichni cpou od prváku. Dokonalá čtyřka. Hned poté následovala strojírenská technologie, při které se z ničeho nic probudil jinak pasivní předseda komise a spolu se zkoušejícími se předháněli v tom, kdo mi položí záludnější otázku ohledně svařování. V obklíčení jsem tak vybojoval trojku. Angličtinu snad nemá ani cenu zmiňovat. Na potítku jsem se čtvrt hodiny nudil a dalších patnáct minut jsem prakticky nepustil učitelky ke slovu a téma Computers jsem při první příležitosti opustil. U angliny jsem si věřil, takže kdyby mi nedali jedničku, tak bych se asi někde rituálně upálil. Jako poslední byla na řadě čeština a u té se na mě usmálo štěstí, protože jsem vyfasoval nejstarší staroslověnské památky, které jsem si pamatoval dokonale. Suverénně jsem odvykládal literaturu a pak jsem bavil komisi při mluvnické části (územní a sociální diferenciace jazyka). Dívali se na mě jako na marťana, když jsem nevěděl význam slangového slova prkenice (už vidím ty komentáře ve stylu “omg prkenice, ty fakt nevíš co to znamená?”). Celkově další jednička, ke které se nakonec přidala i jedna z praktické a ve výsledku to dalo dohromady součet deset. Mé ego se teď hlasitě ozývá s tím, že je to druhý nejlepší výsledek ve třídě. Což teda spíš než mé kvality dokazuje slabou úroveň celé třídy. Možná to bylo to celkovou atmosférou, kde zatímco my jsme měli maturitu ve spoře osvětlené místnosti pod dohledem přísně vyhlížejícího předsedy, o kus dál elkaři (však víte, technické lyceum) v pohodě povídali ve světlé a krásně vyzdobené třídě a maturitní komisi předsedala ženská typu “dobrá máma”. Ostatně i to, že se tam do zkoušky z angliny mohli zapojit i diváci (tj. já :) ) o něčem vypovídá.

Zítra nás už čeká jen paráda na radnici a probděná noc. Proto jsem ten příspěvek napsal radši už dneska, protože až ho budu o víkendu číst, nejspíš si pár pasáží nebudu vůbec pamatovat.

5. dubna i můj blog zavítal na internetovou nuda pláž a celý den byl kompletně svlečený z CSS stylů. Tak zas za rok.