Karel Mořický

Oj už s těmi pudly
Znáte to, když dočtete knížku, dohrajete počítačovou hru nebo dokoukáte seriál? Ten náhlý pocit prázdna poté, co si uvědomíte, že oblíbená kratochvíle náhle zmizí ze zažitého pravidelného režimu, na nějž jste byli tak zvyklí? Pokud ne, můžete směle ignorovat následující sentimentální výpověď člověka, jemuž po téměř půlroce sledování skončil jeho oblíbený seriál, kteří by se mnozí nestyděli přirovnat k telenovele. To by ovšem byla chyba, protože Gilmorova děvčata (v originále Gilmore Girls, nikdo jim však neřekne jinak než ‘Gilmorky’) rozhodně nesplňují potřebnou kvótu latinskoamerických prvků k tomu, aby mohly být zařazeny do této nelichotivé kategorie.

Kafe! Kafe! Kafe! Kafe!
Ve skutečnosti jde jen o více či méně spojitý sled scén popisujících všední i nevšední život dvojice Lorelai & Rory, volnomyšlenkářské matky s tváří Lauren Graham a její cílevědomé dcery obdařené o uhrančivý pohled Alexis Bladel. Příběh je jen rámcový a také nehraje nijak výraznou roli, díky čemuž můžete v kterémkoli čase přijít k jakémukoli dílu a souvislosti typu „kdo s kým teď chodí“ a „v kterém ročníku jaké školy Rory je“ po chvíli sledování vyplynou sami. Ne, pravá síla Gilmorek tkví v dialozích. Cynických, sarkastických, rychlých a příliš dokonalých na skutečný život, ale koho to zajímá, když je pronášejí dvě neméně dokonalé modroočky naprosto podmanivým hlasem (přičemž český dabing není o moc horší než originál). Jen tak na okraj, já se řadím do tábora příznivců Rory, ačkoli jsem mezi kámoši očividně sám.

In omnia paratus
Během nejprve týdnů, a následně i měsíců prakticky každodenního sledování mi seriál přirostl k srdci. Konkrétně díly točící se kolem tajného univerzitního spolku Brigáda života a smrti jsem si jako správný filmový labužník vychutnával a občas jsem zalitoval, že není podobná tradice i na českých vysokých školách, jako je například ČVUT. Nebo možná je, kdo ví. Stejně tak jsem měl rád „párty“ díly, ve kterých se většinou něco zvrtlo a na pozadí velkých oslav a večírků probíhalo malé drama s často nepříjemným vyústěním (např. taneční maraton). Mohl bych se tu samozřejmě dál rozepisovat o klasických momentech seriálu a všechny různé ujeté akce ve městečku Stars Hollow by si to určitě zasloužily, ovšem byla by škoda připravit o překvapení všechny ty, co seriál ještě neviděli. Rozhodně doporučuji každému a hlavně pak těm, co seriál znají jen z doslechu a dívat se na něj nechtějí, protože ho mylně považují za holčičí záležitost.

Máje (májka) je kmen s chocholem ozdobených větví na vrcholu, který se staví na českých vesnicích každoročně 30. dubna. Principem stavění máje je uhlídat májku (vrcholový chochol) před mladými hochy s okolních vesnic. Jejich snahou totiž je májku porazit nebo odříznout vrcholovou partii a odnést do své vesnice. Poražená, nebo odnesená májka je pro danou vesnici velkou ostudou.

Toliko k strohé definici z české Wikipedie, realita je totiž mnohem více akční. V první řadě je nutné do toho všeho započítat tradiční oslavu pálení čarodějnic, která neuvěřitelnou shodou náhod probíhá ve stejný den jako výše zmíněná kriminální činnost. Řádění spojené s pálením všeho hořlavého, nehořlavého i vysoce toxického zajisté zná každý, proto není nutné se nijak složitě rozepisovat o podrobnostech. Nutnou podmínkou je banda patřičně naladěných a humoru se nebránících lidí, jakými designéři, grafici, programátoři a ajťák Bohemia Interactive Studia plus pár hostů rozhodně jsou. Mít přímo na firemním pozemku rybník, ohniště, dříví a několik dalších exotických předmětů a lokací je samozřejmě také jistá výhoda, která jenom vylepšila výsledný efekt. Oheň mocně plál, maso se opékalo, hudba hrála (většinou ve vokálním podání kolegy Chozého) a hlášky z Monty Pythonů padaly o sto šest, místy o sto sedm. Jak noc stárla, začalo se však schylovat k mnohem větší a odvážnější folklorní operaci, jež byla zmíněna v poněkud suchém úvodu. Vybavení a vystrojení proběhlo bez problémů a skládalo se z takových kuriozit, jakými byl například uniformovaný důstojník ČSLA, pouštně-lesně kamuflovaný velitel úderného družstva, temně černě oděná agentka jako vystřižená ze špionážního filmu a několika dalších, které v rámci utajení není možné veřejně sdělit.

Absence detailního průzkumu se ukázala býti jako závažný nedostatek, protože jsme měli jen zběžné informace o umístění dvou dostupných májek, v důsledku čehož jsme se podezřele roztříštěné formaci vydali nejdříve k té bližší. K našemu zklamání jsme pod ní našli obranné družstvo uprostřed grilovacího procesu, a tak jsme je vyhlásili za své spojence a zamířili ke vzdálenějšímu, leč hodnotnějšímu cíli v Mníšku pod Brdy. Dva a půl kilometrů v černočerné tmě bez baterky nebo jakéhokoli zařízení pro noční vidění byl zajímavý a místy i značně hlasitý zážitek, který skupina nebyla pro náročnost schopna dokončit vcelku. První úderné družstvo tedy dorazilo k podezřele opuštěné májce na náměstí, několika mocnými pokusy ji skolilo na zem a zahájilo evakuační proces. Ovšem májka se, jak už to tak bývá, skládá převážně ze stromu (barevné pentle a jiné dekorativní prvky nyní zanedbejme), což je hmotnost rozhodně větší než menší. Adrenalinová cesta zpět tak byla plná přestávek, čekání na ztracený druhý tým a setkání s několika náhodnými a značně vyjednodušenými obyvateli „nepřátelské“ obce. Jestliže cesta dolů byla zajímavá, návrat zpět s kládou na rameni už byl úplně o něčem jiném. Snahy o ukončení operace byly naštěstí rychle umlčeny a tak jsme brzy stanuli vítězoslavně před prvním májkovým táborem, kde se nikomu nechtělo věřit, co za trofej se nám podařilo ukořistit. Po krátké přestávce na posilnění následoval návrat zpět na domovskou základnu a debriefing, neboli zhodnocení celé mise.

Abych tu shrnul, celá akce připomínala rozšířený multiplayerový mod Capture The Flag (CTF) s tím rozdílem, že „vlajku“ nenesl jediný člověk, ale rovnou celé družstvo, a po návratu na domácí bázi (naštěstí) nezmizela a neobjevila se automaticky zpět na původní pozici. A příští rok ať se na nás těší sousední obec, jejíž májka je již dlouho opředena pověstmi o nedobytnosti. Nic netrvá věčně.

Klasické televizní stanice prakticky nesleduji, jen jednou za čas mě k obrazovce přitáhne nějaký film, který jsem dlouho/ještě neviděl a zároveň o něj nestojím natolik, abych si ho musel půjčit. Jedinou výjimku tak tvoří dvojice House a Kraus, které musím vidět každý týden a minutí byť jen jediné jedné epizody má většinou za následek traumata a probdělé noci. Zatímco první seriál, Doktor House (House M.D. po emericku), je poctivý seriál se vším všudy, pořad Uvolněte se, prosím, moderovaný Janem Krausem, je česká obdoba úspěšné late night show (taktéž po emericku). A není náhodou, že oba zmíněné pořady mají společné to, že se točí kolem jednoho drzého týpka, který se s nikým a ničím nemaže, skáče lidem do řeči a pokaždé musí mít poslední slovo.

Po tomto stručném, léč výstižném úvodu, snad není nutné zmiňovat, kam vlastně mířím. Když jsem se před pár měsíci nastěhoval do Prahy na kolej, jedna z prvních myšlenek byla „Konečně budu moci zajít na Krause naživo“. House naživo bych taky rád, ale když pominu fakt, že natáčení seriálů není běžně veřejnosti přístupné, stále by zůstával menší problém o délce něco málo přes osm tisíc kilometrů. Takže bohužel, House byl ze hry. Ne však Kraus, jehož pořad se natáčí každý čtvrtek v divadle Ponec, tedy jednu jízdu busem, pár stanic metrem a kousek pěšky od strahovských kolejí (a vzdušnou čarou sotva čtyři kiláky). Samo sebou nejsem jediný fanda tohoto pořadu v naší malé republice, což mělo za následek tučný text VYPRODÁNO u všech prosincových představení, ještě pro jistotu psaný kapitálkami a v jasně rudém provedení. Shodou náhod se však po čase objevila dobrá zpráva v podobě jednoho představení navíc a já si tak mohl jít v půlce listopadu koupí lístky. Ale ačkoli jsem přišel více než hodinu předem, musel jsem se spořádané postavit do nově se rýsujícího útvaru zvaného fronta. Nemá cenu to dál protahovat, lupeny jsem nakonec získal (místo plánovaných šesti jsem koupil jen čtyři, více na osobu není povoleno; a to, že jsem úplně zapomněl na magickou moc zelené karty ISIC, tu radši ani nebudu rozpatlávat) a ve čtvrtek 13. prosince jsem tak mohl s kamarádem zamířit v brzkých večerních hodinách k divadlu Ponec.

Původně jsme sice měli jít čtyři, ale virová nákaza má v prosinci žně a krom jiného tak způsobila, že se kamarádka s přítelem nemohli dostavit. Což jsem v danou chvíli nevěděl, a tak jsem je při čekání ve vestibulu stále vyhlížel. Sebevědomě jsem se přitom procpal plným sálem až ke dveřím do sálu, abych nakonec zjistil, že se vše odehrává v úplně jiném sálu (pokud plánujete zajít na natáčení také, čekejte u dveří nalevo ;). Když nás nakonec pustili dovnitř, na chvíli mě zarazilo, že je vše v reálu tak malé. Celé „jeviště“, slavná červená pohovka i muzicírantský koutek vypadaly jako zmenšené podoby toho, co je vidět v televizi. Mezi samotným stolem a první řadou diváků je sotva pět metrů, což na velikosti také nepřidává. Stále si nedokážu vybavit, jak to tam asi muselo vypadat, když se tam odehrávaly bahenní zápasy nebo různá taneční vystoupení (o medvědech ani nemluvě). Jelikož lístky nejsou na konkrétní sedačky, měly jsme ve výběru volnou ruku a zaujali jsme místa ve druhé řadě. Miniaturnost se projevila i na celkové ploše sedaček a opěrátek a v kombinaci s mými 190 centimetry to mělo za následek vše, jenom ne ono očekávané uvolnění. Tedy aspoň fyzicky, protože psychicky jsem se uvolnil více než dostatečně. Hosty pořadu byli Václav Havel, Stanislav Stránský a Angela Rogner. Náš exprezident se však nemohl kvůli chatrnému zdraví dostavit osobně, a tak jsme první třetinu strávili sledováním obrazovky. Pana Havla jsem vždycky respektoval a jako prezidenta jsem ho měl nejradši, ale co si budeme namlouvat, do zábavního pořadu se moc nehodí a do „drzé“ show už vůbec ne. Druhý host, předseda Sdružení bývalých politických vězňů, oproti tomu sršel vtipem a nuda rozhodně nebyla. Ovšem to nejlepší nás čekalo až nakonec, kdy přišla na řadu Angela Rogner, Rakušanka žijící ČR a tlumočnice u evropského soudu v Lucemburku. Obvykle mívají třetí hosté nejmenší prostor, ovšem nyní to bylo právě naopak a osobně doufám, že na tom výsledný sestřih nic nezmění (psáno ještě před vysíláním 21.12.2007). Po „oficiálním“ skončení, jak ho vidíme v televizi, však show pokračovala dál, jen s tím rozdílem, že se kamery obrátili do rázem osvětleného hlediště a chytaly záběry rozesmátého publika, zatímco Jan Kraus pokračoval v rozhovoru.

I přes absenci hudební vsuvky (Kraus Jr. chyběl úplně) a svým způsobem i prvního hosta jsem se nakonec uvolnil a dobře se bavil. Je to úplně jiný zážitek, když si Jan Kraus stoupne tři metry od vás a začne vykládat, než když ho vidíte jako snůšku pixelů na obrazovce televize nebo monitoru. Rozhodně doporučuji i přes to, že získat lístky není žádný med (například na leden bylo vše vyprodané už v den, kdy začal prodej), že sedačky jsou pro osoby vyššího vzrůstu krajně nepohodlné a hlavně přes to, že až do poslední chvíle nemáte tušení, co za hosty vlastně při natáčení bude.

Žádné prázdniny netrvají věčně, a tak po příjemných a nadmíru zajímavých čtyřech měsících volna musel nutně přijít návrat do školních lavic. A jelikož se jednalo o unikátní prázdniny mezi střední a vysokou školou, šlo o lavice nové a nepoznané (nové pro mě, nikoli celkově). Díky tomu, že jsem si místo Technické Univerzity v domovském Liberci raději upřednostnil ono slavné pražské České Vysoké Učení Technické, nejednalo se jen o nové lavice, ale rovnou o celé nově město se všemi výhodami a nástrahami, které nabízí. V následujících řádcích se tak pokusím stručně popsat, jaké byly mé zážitky z prvních dnů v té naší stověžaté Praze.

Čím jiným bych měl začít než kolejí, která se stala mým domovem pro následující měsíce, a dá-li bůh tak i roky. Neznalí skutečného vzhledu jsme s dalšíma dvěma kamarády zažádali o kolej na Strahově, konkrétně o zrenovovaný luxusní blok 8. Museli jsme být asi hodně naivní, když jsme doufali, že bychom se tam snad mohli dostat, a tak jsme vyfasovali „trojku“, příhodně umístěnou téměř přesně mezi autobusovou zastávkou a menzou. První nepříjemné překvapení mě a kamaráda, se kterým jsem plánoval bydlet, čekalo hned na začátku – oba jsme vyfasovali jiný pokoj, takže nezbývalo než čekat než na spolubydlící, abychom s nimi mohli dohodnout výměnu. Jeho „bydlák“ dorazil hned první den, ale můj se ukázat nehodlal. Druhý den čekání v prázdném pokoji se kamarád rovnou ilegálně nastěhoval a když jsme se pak ke konci týdne dozvěděli, že se můj spolubydlící odhlásil, nebylo co řešit a po drobné pomoci všemohoucí hospodářce jsme spolu bydleli i papírově. Rozhodně jsme nenarazili na žádný z katastrofických scénářů popsaných v mírně kultovním článku Život na kolejích Strahov a s odstupem času mi zmíněný text začíná připadat jako solidní blábol. Ale nepředbíhejme.

Samotný pokoj ve třetím patře rozhodně nepřipomínal nic, co byste našli v prospektu hotelu Plaza. Holé stěny, dva jednoduché stolky, duo ještě jednodušších židlí, pár peřiňáků (díky obsahu prachových částic známých téže jako prašníků), nějaká ta skříň na hadry, prehistorický botník, nestabilní polička a v žádném případě neclonící záclona. To všem bylo doplněno drobným bonusem v podobě rozbitého okna, znalecky opraveného kartonovou deskou. Ovšem s trochou píle a fantazie se z toho během pár týdnů stane pěkné a útulné místečko. Chodba s pokoji mi pak až nebezpečně věrně připomněla seriálový hit Prison Break (nebo Útěk z vězení, chcete-li), viz přiložená obrazová dokumentace. Útěchou byly záchody a sprchy, které aspoň vypadaly, že nejsou v původním stavu z šedesátých let. Samozřejmě opomíjím fakt, že nějaké dělení na dámy a pány se v moderní době nevede a potkat při vylézání ze sprchy právě vcházející slečnu rozhodně není nic vzácného. Na každém patře je krom toho dostupná ještě kuchyňka, ale o té se zmiňovat nebudu, protože jsem v ní jako přirozený kuchařský antitalent ani nebyl. Krom toho dokáže strahovská menza uspokojit veškeré mé stravovací potřeby a v porovnání se školní jídelnou z průmky jsou tamní jídla vyloženě gurmánským požitkem. Ne že by to bylo nějak extra, ale za studentské ceny jsem se takhle dobře dlouho nenajedl. Možnost výběru z několika jídel, salátů, dezertů, polívek a dalších pochutin, příjemné prostředí, takřka nulové fronty a mnoho dalších aspektů mě prakticky donutily zavrhnout obě dejvické menzy a pro plnění žaludku používat jen tu strahovskou. Krom toho je k ní připojená i restaurace s mnohem univerzálnější otvírací dobou, kde lze (rovněž s odpočtem studentské dotace) sehnat velice zajímavé pokrmy, jako třeba řízek na másle, lasagne, milánské špagety, lasagne, smažák nebo lasagne. V tomhle směru jsem byl rozhodně příjemně překvapen.

Co říci závěrem? Rozhodně mám zatím z čvutu dobrý pocit, který doufám ještě nějaký ten pátek (nejlépe aspoň takových 200, ale čím víc, tím líp) vydrží. Přesto mi bude trvat, než se se školou a s Prahou celkově sžiju. Už několikrát jsem se v autobuse našel, jak koukám z okna a připadá mi nezvyklé, že ten autobus jede Prahou a ne Libercem. To se mi ostatně stávalo i poslední čtyři roky, kdy jsem se občas v autobuse zničehonic divil nad tím, proč vlastně jezdím autobusem a nechodím pěšky, jako tomu bylo v předchozích deseti letech. A ani po čtyřech letech na střední jsem se těchto chvilkových „pocitů uvědomění“ nezbavil.

Rád bych se omluvil zas svou čtyřměsíční nepřítomnost, způsobenou prodlouženými letními prázdninami mezi střední a vysokou školou. Stalo se toho během nich spousta a určitě by to vydalo na několik samostatných příspěvků (které jsem také několikrát načal, avšak nikdy nedokončil), ovšem nyní je už na ně pozdě, a tak se pokusím o jakési závěrečné shrnutí. Takové filtrování bude mít samozřejmě za následek, že mnoho jinak zajímavých věcí zůstane opomenuto, což je jen další neblahý důsledek mé Ledabylé Letní Lenosti™.

HP poprvé

Když ke konci července vyšel nový Harry Potter, jako fanda knižní série jsem pochopitelně neváhal a knížku přečetl. V mnoha ohledech mě příjemně překvapila, protože Rowlingová konečně vtiskla příběhu opravdu temnou stránku a já se každou chvíli bál o nějakou svou oblíbenou postavu. Jelikož jsem po letech spekulací a odhadů sám došel k různým možným i nemožným verzím rozuzlení, často jsem sám sebe našel, jak nahlas říkám „Přesně tohle jsem čekal“ nebo „Já to celou dobu věděl“ (na druhou stranu překvapených výkřiků typu „Aha!“ a „Páni!“ jsem si taky užil dost). Nejen to – jelikož jsme knihu četli zároveň se sestrou a sestřenicí, poslouchal jsem i jejich hlasité komentáře příběhu a bylo těžké si navzájem nevyzrazovat, co bude dál. Samozřejmě že když jsme všichni přečetli určitý bod, následovala vášnivá diskuze o tom, jak se nám to vlastně celé vyvíjí. A že to šlo kupředu pěkně svižně. Místo tradičního schématu otevřené války jsme se dočkali mnohem plíživější a nebezpečnější varianty loutkohry ve Voldemortově režii a paranoia byla na každém kroku. Ovšem čím více se stránky přelévaly na levou stranu, tím více jsem se nemohl ubránit dojmu, že se něco nepovedlo. Snad nebude vadit, když prozradím, že Harry s Ronem a Hermionou v tomto díle školu navštěvovat nebudou a místo toho budou vést svůj boj skrytě. To, že Rowlingová dala sbohem příběhu založeném na životě v Bradavické škole by ani tolik nevadilo, ovšem fakt, že je celý příběh stále rozložený mezi zářím a červnem už trochu na obtíž bylo. Zatímco dříve byly mezery mezi jednotlivými příběhovými posuny vyplněny obyčejnou návštěvou školy (díky tomu nebylo nutné vysvětlovat, co se dělo při náhlém skoku o několik týdnu vpřed), v tomto díle už tento jednoduchý trik použít nešel. Respektive neměl by, protože použitý je a to dost chatrně, což považuji za největší slabinu sedmého dílu. Velké finále mělo ale rozhodně šťávu a i když pár postav by si zasloužilo mnohem více epický či hrdinský konec, nemůžu mu nic moc vyčítat. S odstupem času určitě ne, ale v okamžiku, kdy jsem dočetl poslední stránku, jsem se cítil poněkud okraden. Řada vedlejších dějových linií zůstalo neuzavřena a mnoho tajemstvích zůstalo neodhalených.

Mírné zklamání z toliko očekávané knihy vyústilo v to, že jsem na internetu vyhledal neoficiální alternativu sedmého dílu nazvanou The Seventh Horcrux (v češtině Sedmý Viteál), jejíž autorkou je Melindaleo. Tato neoficiální verze čítající 34 kapitol se na internetu objevila dva měsíce před plánovaným vydáním sedmého dílu a i přes zjevné důkazy neoficiality (včetně samotného prohlášení autorky) se začaly šířit fámy o tom, že by to snad mohl být opravdový závěr série. Není se tak čemu divit, že jsem se po nenaplněném očekávání z originálu obrátil na tento amatérský kousek v naději, že snad splní má přání. Paradoxně mě jeho čtení postupně utvrzovalo v tom, že ten originál vlastně nebyl až zas taková katastrofa. Nemůžu říct, že by tento příběh byl vyloženě špatný a objevilo se v něm dokonce několik momentů, které výrazně převyšovaly své protějšky z pravého pokračování; ano, opravdu je tam na začátku spousta momentů, které jsou v obou knihách stejné – až jsem se divil, kolik toho dokázala autorka uhodnout), ovšem výsledek držel pohromadě jen velmi sporadicky. Tam, kde Rowlingová navodila pocit strachu a osamění, tam se Melindaleo zaměřila na city našeho brýlatého hlavního hrdiny. Což nezní špatně jen do té doby, než se celý příběh zvrhne v love story mezi Harrym a Ginny a bez větších změn se tak odvíjí až do konce. Takže zatímco předtím jsem trousil hlášky překvapení a ohromení, nyní mě spíše místy napadaly věty typu „Co to proboha čtu?“. No prostě mizérie (na druhou stranu musím uznat, že Snot, jedna z nových postav, mě doslova okouzlil).

Autorem přiloženého obrázku je elspethelf.

HP podruhé

Druhé „hápéčko“ se nemá se slavným kouzelníkem nic společného, ovšem magické je dost. Řeč je o notebooku, který jsem o prázdninách po dlouhých týdnech náročného vybírání sehnal – Hewlett-Packard Pavillion dv6470. Ve své cenové kategorii jednoznačný favorit jsem si pořídil kvůli práci a škole a ačkoli jsem měl nejdříve obavy ohledně výkonu, teď svého rozhodnutí nelituju a nedám na něj dopustit. Malá elegantní krabička vybavená webkamerou a dálkovým ovladačem se ukázala býti jako velmi výhodná investice, protože jsem na ní bez problémů rozběhal vše, co jsem potřeboval pro práci a dokonce i něco navíc. Rozhodně můžu doporučit (jak už jsem udělal v případě dvou kamarádů, z nichž jeden už svého Pavilliona má a druhý si ho co nevidět sežene taky), protože ať už jde o výdrž, tichost, kvalitu obrazu a zvuku nebo výbavu, ve všech směrech je na výborné úrovni. A ani obávané Windows Vista (ve verzi Home Premium) nejsou takové absolutní zlo, jak se všude píše, a popravdě jsem si na ně i docela zvykl. Ve skutečnosti je tam několik málo vylepšení, která jsou svým způsobem návyková a které mé podvědomí marně hledá i při práci se staršími XP.

BI

Na závěr se nemohu nezmínit, že poslední týdny prázdnin jsem strávil v mýty opředené centrále Bohemia Interactive v Mníšku pod Brdy. Moje skromná úloha tam spočívala v designování všeho možného i nemožného pro mnohými proklínanou hru ArmA a její dosud nevydané pokračování. Po pěti letech strávených v komunitě bylo příjemnou zkušeností dostat se mezi profíky, kteří svou práci výborně znají. Nebyl tak sebemenší problém požádat o nový skriptovací příkaz či model, který následně otevřel nové možnosti při navrhování misí – prostě splněný sen každého, kdo se kdy jen nachomýtl k tvorbě misí. Mnohdy jsem dokonce zůstával ohromen nad tím, co vlastně engine ArmA umí, ale čeho si nikdo na první pohled nevšimne. Což je dost možná důvod, proč mezi určitou částí hráčské komunity stále panuje přesvědčení, že BI je jen banda lenochů, co neumějí nic jiného než produkovat nehorázné množství bugů, kašlat na hráče, vymýšlet ptákoviny nebo programovat dementní AI. To samozřejmě není pravda. Ve skutečnosti nám totiž z výše uvedeného jde jenom vymýšlení ptákovin, jeden slovenský kolega by mohl vyprávět. Ostatně i mě samotného napadla řada utopických návrhů, ale třeba takové dynamické opadávání listí na stromech jsem se radši ani nepokoušel prosadit, neboť by mi hrozilo vážné riziko defenestrace. V každém případě se na výslednou podobu ArmA 2 těším, protože z toho, co jsem viděl, mám rozhodně dobrý pocit (i když o pocity nezaujatého pozorovatele jsem už přišel dávno).

Na začátek musím říct, že počítačové hry si moc často nekupuju a když si seženu něco nového, musí to být opravdu kvalitní a vydařený počin (jako třeba Metal Gear Solid nebo ArmA). Nejen to – taková hra se navíc musí trefit přesně do toho žánru, časového období a grafického provedení, které mě zaujme. Možná proto mě obloukem minuly takové zaručené „pecky“ jako třeba Starcraft, Battlefield, Call of Duty a mnoho dalších, které také přilákaly davy fanoušků. A ze stejného důvodu jsem dlouho ignoroval novinky z vývoje hry S.T.AL.K.E.R., kterých rozhodně nebylo málo. Její vydání jsem prakticky vůbec nepostřehl a nějaký čas mi to nevadilo. Jenže když pak začal jeden kamarád o té hře doslova básnit, další se připojil o pár dní později a pak ještě dva další, začínal jsem si říkat, jestli o něco nepřicházím. A tak jsem po několika týdnech přemlouvání dal na přirozenou reklamu a taky si toho veleslaveného STALKERa objednal. A teď si pomalu, ale jistě začínám říkat, že to nebyla zrovna nejlepší investice.

Ne že by to byla vyloženě špatná hra, rozhodně na první pohled působila jako malá revoluce. Nemyslím teď luxusní balení skrývající mapu zóny a příručku pro přežití, ale samotný herní systém. Rozlehlost prostředí a interakce s dalšími postavami ve mě dokonce vyvolaly zdání, že se konečně někomu podařilo zpracovat geniální systém z vydařené žoldácké jízdy Jagged Alliance do světa stříleček z prvního pohledu (nebo-li FPS, řečeno noblesně). O co tehdy šlo? Se svými postavami, draze placenými žoldáky, jste se pohybovali po rozlehlém ostrově a plnili při své cestě rozličné úkoly. Hlavní úkol byl jen jeden – zbavit se diktátorské královny – ale sekundárních úkolů byly mraky. Jinými slovy takový malý svět, do kterého se vžít bylo až nebezpečně snadné. A STALKER se na počátku tvářil, že umí přesně tohle a možná i něco víc, jen místo vícera žoldáků s jednou jedinou postavou. Úkol byl také jen jeden (zabít mystického Střelce) s tím, že byla možnost plnit desítky podružných úkolů zadávaných různými lidmi. Takhle se opravdu hra tvářila a chvíli se zdálo, že více než pět let (!) vývoje přineslo kýžené ovoce. Grafika ostatně prožitek jen umocňovala, protože barvami hrající podzimní prostředí je zaručený recept na líbivost a spolu s rozpadajícím se okolím černobylské elektrárny jen pumpoval atmosféru do závratných výšin. Bohužel, za vším tímhle pozlátkem na povrchu se časem ukázala být jen prázdná schránka s minimem možností. Sekundární úkoly se začali pomalu, ale jistě opakovat, prostředí se ukázalo být jako mnohem méně rozlehlé a i onen žijící svět s dalšími postavami projevil svou falešnost. Tím spíše ke konci , kde se slibované město Pripjať objevilo jen na pomíjivý moment a samotné černobylské elektrárny jsem si prakticky neužil vůbec. Korunu tomu nasadil závěr příběhu (jejich víc a ty tři, které jsem vyzkoušel, navzájem soupeřily o to, který z nich bude působit víc odfláknutě). Nakonec z toho všeho zůstal jen povedený grafický kabátek a pár osamocených momentů nabitých atmosférou, které ovšem hru samotnou v žádném případě neutáhnou.

Možná byla chyba na mé straně, když jsem po zdárném splnění vývojářské pětiletky čekal něco na způsob zázraku. Nedá se říct, že by to byla vyloženě špatná hra, ale na rozdíl od ostatních už nemam jaksi chuť se k ní vracet. Zato jsem dostal neuvěřitelnou chuť zahrát si zase Jagged Alliance.